Zpět na články23. 4. 1290 km na běžkách aneb, jak jsem běžel Vasák
Ještě poslední připomínka na letošní zimní sezónu. Pro nezasvěcené – Vasův běh má nejvíce nej- z maratonských závodů na lyžích. Je nejstarší – běhá se pravidelně od roku 1922, nejdelší – rovných 90km, nejmasovější – kolem 15.000 startujících a hlavně nejprestižnější, protože jeho vítěz, zvláště je-li to Švéd, se stává švédským národním hrdinou. Podle mého názoru je jeho absolvování snem i cílem každého běžkařského nadšence.
Na začátku bych chtěl varovat případné čtenáře před délkou článku. Těm, které zajímá pouze vlastní závod doporučuji k přečtení pouze pasáž oddělenou vodorovnou čarou. Ostatní odstavce popisují moji domácí přípravu, cestu do Švédska, přípravu na vlastní závod, apod.
Po
několika závodech na běžkách v naší republice ve mně začalo hlodat
pokušení, zkusit také některý z velkých maratónů v zahraničí, nicméně
jsem s tím v nejbližší době mnoho nepočítal. Při předvánočním bloudění
po internetu jsem však objevil zájezd na Vasův běh v nabídce jedné CK.
Protože jsem věděl, že přihlášky na “Vasák“ se uzavírají možná rok dopředu,
nebral jsem toto zjištění sice příliš vážně, ale přece jenom jsem začal
zjišťovat, jak to vlastně s tím během vypadá. Nejvíce mě zajímalo, jak je
to se zařazením do startovních vln. Nechtělo se mi startovat z poslední
vlny, což by znamenalo velký hendikep. Proti mým původním představám to bylo
jednodušší. Stačí totiž absolvovat kterýkoliv běh delší než 50km ze seriálu
Worldloppetu a v něm se dobře umístit. Doufal jsem, že toho dosáhnu na
letošní Jizerské 50. Nesměle jsem tedy doma nadhodil možnost startovat na tomto
závodě. K mému překvapení nikdo neměl námitky a naopak se mi dostalo velké
podpory ze všech stran. Nic mi tedy nebránilo přihlásit se na zájezd i na
vlastní běh. Cestovky totiž kupují startovní čísla beze jmen a pak je teprve
prodávají. Po přihlášení jsem odjížděl na Jizerskou 50 s cílem dosáhnout
co nejlepšího výsledku a tím si vytvořit dobrou pozici pro start. Jak to
nakonec dopadlo, čas špatný, ale dobré umístění, si můžete přečíst
v jednom z předchozích článků.
S pocitem,
že jsem udělal maximum pro dobrou startovní pozici, jsem pak pokračoval
v přípravě na tento vrchol sezóny. Bohužel mně nepřálo počasí, a
v Holicích byla tento rok sněhová pokrývka asi tři dny. Kromě toho začalo
vydatně mrznout, a tak nebyly možné ani dlouhé tréninky na horách. Po
absolvování Orlického maratónu jsem se necítil úplně ve “své kůži“ a
k dovršení smůly, jsem dva týdny před závodem počal pociťovat silné
nachlazení. Do závodu jsem se z toho sice jakžtakž dostal, ale trénoval
jsem pouze minimálně. Den odjezdu se neúprosně blížil a i balení bylo náročné,
neboť zájezd včetně závodu a cesty trval plných 6 dní. Nesměl jsem nic
zapomenout, to by se rovnalo katastrofě. Protože jsme měli před závodem ještě
dva dny pro lehký trénink, nic jsem neriskoval a zabalil dvoje kompletní běžky,
mazací stolici, hromadu vosků, žehličku a v neposlední řadě i jídlo na
celou dobu, neboť jsme se stravovali z vlastních zdrojů. Pokud mě někdo
spatřil v den odjezdu 29. února odpoledne, jak jdu na holické nádraží,
nestačil se divit. Měl jsem na zádech úplně plný trekový batoh (90 l), na něm
uvázaný malý batoh s věcmi na cestu (30 l) a v rukách obrovský balík obsahující dvoje běžky
a mazací stolici. Ani jsem to raději nevážil (což při odjezdu na trek vždy
dělám), ale byl jsem rád, že nemám nádraží daleko.
Když
jsem v 17:30 dorazil na místo srazu před hlavním nádražím v Praze,
zvědavě jsem okukoval moje spolucestující. Byly zde už od pohledu zastoupeny
téměř všechny ročníky, a jak se později ukázalo i všechny stupně výkonnosti. Nechybějí
ani tři zástupkyně něžného pohlaví. Přestože autobus dorazil s asi dvacetiminutovým
zpožděním, vyjeli jsme téměř včas. Bylo
vidět, že oba řidiči jsou profesionálové a nejedou na lyžařský závod poprvé.
Během ¼ hodiny jsme naložili bagáž včetně lyží a byli jsme usazeni podle zasedacího
pořádku. Těsně po 18. hodině vyrážíme směr Mora. Po nočním přejezdu do Rostoku
následoval ráno trajekt do Gedseru v Dánsku a přejezd ostrovů Falster a Sjæland.
Kolem desáté projíždíme okrají Kodaně a za ní na parkovišti nabíráme dalšího
cestujícího. Teprve později se dozvídám, že to je náš velvyslanec
v Dánsku, jinak velký sportovní nadšenec, který si ráno zpříjemnil koupelí
v -7°C teplé mořské vodě. V krátké přestávce se seznamuji s mým
jmenovcem Václavem, starším pánem (nakonec se ukáže, že je o dva roky starší),
jinak ředitelem domova důchodců, který na moji otázku, jestli jede na Vasák
poprvé, odpoví, že jede na vůbec první závod v životě, a možná i poslední,
dodá. „Proč jsi nejel tedy něco u nás? Například Jizerku? Nebo něco blíž?“ ptám
se. Jeho odpověď mě vskutku šokovala. „Když pojedu nějaký závod, tak ten
největší a nejznámější, řekl jsem si.“ Zněla jeho odpověď. Před jedenáctou
přijíždíme do přístavu Helsingor, kde jezdí trajekty se stejným intervalem jako v Praze
tramvaje (cca 15 min). Vlastní jízda trajektem do švédského Helsingborgu trvá
také maximálně 15 min. Švédsko nás vítá téměř stejným počasím jaké bylo u nás,
tj. něco kolem 6°C.Po sněhu zatím ani
památky. Následuje úmorná cesta stále na sever, zpestřená pouze průjezdem okolo
jezera Vätem, kde projíždíme mohutnými žulovými bloky a současně máme krásný
výhled na jezero. Přestože jsme ujeli již mnoho set kilometrů na sever, sníh
stále nikde. Teprve když se blížíme k světoznámému zimnímu středisku Falun,
začínají se v příkopech nebo lese objevovat zbytky sněhu. To jsem zvědavý,
na čem budeme závodit, říkám si v duchu. Ujeli jsme již kolem 1500 km na
sever, zbývá nám posledních 100 km a cíl závodu je v nadmořské výšce 150
m.n.m.. Venku je už tma, když projíždíme Falunem, za kterým přece jenom začíná
souvislá sněhová vrstva. Konečně po osmé hodině přijíždíme do Mory a jdeme se
ubytovat do srubu. Spíše než avizovanému srubu se však naše budova podobá jakémusi
kulturnímu zařízení, včetně jeviště. Jenom obrovská kuchyně, jakoby sem
nepatřila. Beru si matraci a vybírám si místo vedle velvyslance. Jdu si uvařit
večeři a hned po ní jdu dohnat nedostatek spánku z předchozího dne. Stejně
je už dost pozdě.
Ráno
jedeme na lehký trénink do Oxbergu, je to asi 30 km před cílem. Na trati Vasova
běhu se dnes jede závod štafet. Původně jsem měl v úmyslu se jenom projet
po okolí a zpět do Mory dojet autobusem. Protože je nádherný den a
v umrzlé stopě to jede velmi rychle, nakonec se rozhoduju, že do Mory
dojedu na lyžích. Parťáka mně dělá Honza L., jinak můj vrstevník, který chce
v letošním roce dosáhnout titulu Worldloppet Gold Master (obsahuje
absolvování 10 závodů ze seriálu Worldloppet, z toho alespoň jeden na
jiném kontinentu). Celkem pohodovou jízdou včetně malé svačiny přijíždíme po
trase závodu do cíle v městečku Mora za zhruba 2 a půl hodiny. Prezentaci
za nás mezitím obstarala vedoucí zájezdu. Za svůj čas na Jizerce jsem se dostal
do 7. vlny, což je asi v polovině startovního pole. S tím jsem
spokojen. Večer jdu brzo spát, abych si něco spánku nahnal na neděli, kdy
budeme vstávat velmi brzy. V sobotu ráno zklouším podle rady zkušenějších
namazat tuhý vosk na včerejší klistr svých tréninkových lyží. Moje včerejší
“máza“ , pouze klistr, se moc neosvědčila. Odjíždíme na lyžařský stadion do
Mory. Běhání na stadionu mě nebaví a tak jedu ještě po trase proti směru
závodu. Stopa je stále umrzlá a pořadatelé ani dnes stopu neupravili. Na cca 8 km
se otáčím a jedu zpět do Mory. Následuje krátká prohlídka středu města a
prostoru cíle. Jdeme se ještě podívat na předpověď počasí. V místě startu
má být ráno -15°C, pak se bude oteplovat až na konečných 1°C v cíli. Vedoucí
CK nám vysvětluje, co máme dělat po dojezdu a plán zpáteční cesty. Ve 14:00 se
vracíme do “srubu“ a většina jde mazat lyže, ostatní vaří pozdní oběd. Já jdu
po rychlém obědě také mazat lyže. V suterénu je plno. Daří se mi nalézt
poklidné místo a pouštím se do mazání. Nejprve mažu 3 vrstvy základního LF
parafínu a na to 2 vrstvy HF parafínu. To je celkem jasné, vzhledem k ceně
mám jen jeden víceméně univerzální HF parafín, a to SWIX Maraton. Se stoupacími
vosky to není tak jednoduché. Dávám na rady zkušenějších a také doporučení
servisu SWIX, zažehluji zelený klistr jako základ, na to tenkou vrstvu modrého
a nakonec zatírám tuhým modrým extra. Je to dosti složité a pracné mazání. Mezi
jednotlivými vrstvami je potřeba nechat vosky ztuhnout venku. Po třech hodinách
mám lyže namazány na zítra a chystám si oblečení a stravu na závod. Po večeři
jdu spát kolem deváté večer. Budíček je o půl třetí a odjezd autobusu o hodinu
později. Spím tak 4 hodiny a už vstáváme. Ve srubu je neskutečný chaos, všichni
snídají a balí se na cestu. Téměř podle plánu odjíždí autobus směr Berga, kde
je start závodu. Po cestě snídám a pozoruji krajinu. Občas zahlédnu připravené
stopy na závod. Kolem páté přijíždíme na parkoviště. Jsme tu jedni
z prvních, ale před vstupem do vln již stojí fronty. Na start se pouští až
o půl šesté. Mám tedy ještě čas ana
toaletách je zatím volno. Později s tím bude, jako vždy na podobných
závodech problém. Je doopravdy mráz kolem předpovídaných -15°C. Po vykonané
toaletě se jdu postavit do fronty. Startuje se pro mě neobvyklým způsobem. Startuje
se z plochy asi 100xněkolikset metrů, kde je vedle sebe připravených cca
50 stop a každá vlna má svůj vyhrazený prostor (pro 7. to odhaduji na 100
metrů). Nejprve si tedy vystojíte frontu před vstupem do vaší startovní vlny (v
mém případě cca 30 min), při vstupu vás podle čipu zkontrolují, zda jdete do
správné vlny. Pak si již můžete vybrat zatím neobsazené místo odkud bude
startovat, zde zapíchnete hůlky a do nich opřete lyže. Tím to zatím končí a vy
můžete odejít, v mém případě zpět do autobusu, kde pokračuji v posledních
přípravách před závodem, beru si ledvinku, napiju se teplého čaje a mezi
posledními odcházím na start. Před vstupem na start házím zelený pytel, do
kterého jsem si připravil suché oblečení, do připraveného kontejneru a jdu
hledat svoje lyže. Startovní plocha je už plná nedočkavých závodníků, kteří se
snaží zahřát, neboť mráz nepolevuje. Ke svým lyžím přicházím mezi posledními
asi deset minut před startem, lehce se rozcvičuji, ale moc to nepomáhá.
Naštěstí vím, že začátek je volnější a tak to snad nebude vadit. Před startem
jím ještě energeticku tyčku. Za pět minut osm navlékám lyže a čekám na start.
Už aby to bylo. Na velkých světelných hodinách je už osm pryč, když se konečně
ozve startovní výstřel.
Nevídané
množství běžkařů se vydává na závod a je slyšet, jak tisíce lyží šustí umrzlou
stopou. První kilometr vede po rovině a nemáte moc možností co dělat, musíte
jenom dávat pozor, abyste neupadli. To si nedovedu představit , co by se dělo,
chudák ten vespod. Podle rady těch, co už Vasák jeli, jsem si vybral stopu
úplně napravo. Sice po pár stech metrech skončila, ale já drze pokračoval mimo
stopu a tím předjel spoustu lidí. Tato idylka však netrvala dlouho a trať se
stáčí prudce doprava a také začíná prudké stoupání. Podle vyprávění to je
sjezdovka, podle mě to však žádná sjezdovka není. Uprostřed svahu stojí
domeček, kolem kterého je vidět dav lyžařů stoupajících stromečkem do prudkého
kopce, neuvěřitelný pohled. Zařazuji se na pravý kraj davu a sleduji přede mnou
stoupající soupeře a hlavně jejich lyže a hůlky. Nechtěl bych zde přijít o
svoje špičky lyží nebo hůlku. Koukám se na tep a vidím 110, takže vlastně
odpočinek. Stoupání je dlouhé kolem dvou kilometrů a převýšení je asi 200
metrů. Na jeho vrcholu se opět dívám na tepoměr, tep se už rozběhl na obvyklých
150, ale čas 3 km za 38 minut, no to je rychlost. Stoupání nás dovedlo na
nejvyšší bod závodu a trať teď téměř neznatelně, ale přece jenom velmi mírně
klesá. Jedeme typickou severskou přírodou, v ploché krajině se střídají
plochy zarostlé nízkými křovinami nebo řídkými lesy s nezarostlými
plochami, v létě zřejmě nejčastěji močály střídané jezery a loukami. Svítí
sluníčko, no prostě nádhera. I při závodu stačím vnímat tu nádheru. Počet
vyřezaných stop je nyní již konstantní (asi kolem osmi). Na to abych je
počítal, však nemám čas. Soupeři jedoucí kolem mě mají zhruba stejnou rychlost
a tak množství těch, které předjíždím nebo naopak, kteří předjíždějí mě, není
příliž velký. S uspokojením konstatuji, že se mně přes včerejší obavy podařilo
dobře namazat a lyže mi dobře jedou, zatím alespoň po rovině nebo s kopce.
Vzhledem k profilu tratě a umrzlé stopě jedeme všichni téměř stále soupaží
nebo nakopávanou soupaží. Ta se mně nakonec v jednom okamžiku stává
osudnou, když se při jízdě rozhlížím po okolní krajině. Jak tak stojím
předpisově na jedné noze a druhá je ve vzduchu, cítím, že ztrácím rovnováhu.
Pokračuju ve velmi nestabilní pozici, až nakonec padám přímo pod nohy jedné
soupeřky, kterou jsem před sto metry předjel. To je blbec, říká si určitě.
Snažím se odkulit mimo stopu, abych nikoho nesrazil, což se nakonec povedlo.
Naštvaný na svoji blbost se zvedám a běžím dál. Stopa je velice rychlá a brzy
přijíždíme na první občerstvovačku Smågan (11,5 km), piju vodu a jedu rychle
dál. Letmo koukám na hodinky, od startu uběhlo málo přes hodinu, díky rychlé
stopě jsme ztrátu ze začátečního stoupání rychle dohnali, a tak průměr
v této první části téměř 10 km/hod je lepší než jsem čekal. Kousek za
občerstvovačkou konzumuju první gel.
Podle plánu bych měl dodržovat jednohodinový interval mezi “jídlem“. V následujících
10 km jedeme opět po rovině, abychom pak mírným klesáním dojeli na další
občerstvovačku se jménem Mångsbodarna (23,9 km). Tentokrát si beru zdejší
specialitu. Švédové tomu říkají borůvková polévka, já bych to spíše nazval
borůvkovou šťávou. Vypiju dva pohárky a pokračuju dál. V uplynulém úseku
jsem sice dosáhl své nejvyšší průměrné rychlosti v závodě - 14,67 km/hod.,
přesto mě, jak zjišťuji později při zkoumání výsledků, zde předjelo nejvíce
soupeřů. Po občerstvovačce pokračuje mírný sjezd až na zhruba 28 km, od kterého
by mělo následovat asi 5-ti kilometrové stoupání. Před stoupáním pojídám jednu
tyčku, a když před sebou vidím ceduli 60 km, mám za sebou přesně jednu třetinu
závodu. Zatím to jde, pomyslím si, a poprvé zapojuji také tzv. “stříďák“.
Stoupání je však poměrně mírné, střídá se s plochými úseky, a tak jsem ani
nepoznal, když jsem se dostal na jeho vrchol. I ve stoupání musím konstatovat,
že se máza povedla. Za vrcholem se charakter trochu mění a dlouhé roviny se
mění na úseky s občasným stoupáním nebo klesáním. Také okolní krajina se
změnila, neboť trať vede většinou lesem. A už zde je třetí občerstvovací
stanice (35 km) u osady Risberg, kde si dávám opět borůvkovou šťávu.I na tomto úseku jsem jel slušným průměrem
přes 14 km/hod. Začínají mě bolet ruce, nejsem zvyklý na tak dlouhé úseky,
které se jedou soupaží. Na závodech u nás se jedná pro závodníky mé úrovně vždy
o úseky maximálně v desítkách minut a tady až na několik krátkých výjimek
tak jedeme bezmála už tři hodiny a i na další trase to bude podobné. Zhruba na
čtyřicátem kilometru polykám další gel a mírně zvlněnou krajinou se blížím
k polovině trati. Přestože se zdá profil trati mezi Risbergem a další občerstvovačkou Evertsbergem
rovinatý, klesá moje rychlost pod 13 km/hod., ale i ostatní jsou na tom
podobně, a proto se v průběžném pořadí propadám jen o několik míst. V Evertsbergu
(48 km) piju opět borůvkovou šťávu, ale už mně moc nechutná, příště si vezmu
něco jiného. Kousek za Evertsbergem přijíždím k ceduli 40 km a mám za
sebou padesátku, koukám na hodinky, od startu to jsou zhruba 4 hodiny.
V následujících asi deseti kilometrech sjíždíme o 200 výškových metrů.
Sjezd je však přerušován několika krátkými stoupáními. Podle plánu bych měl
spolykat energetickou tyčku, ale není na to vhodná chvíle, navíc se mi jede
dobře, najím se až v Oxbergu, pomyslím si. Před Oxbergem je však ještě
jedno stoupání, a v něm se pravděpodobně projevil tento odklad jídla.
Netradičně do obou steheních a levého rameního svalu mne začínají chytat křeče.
Určitě to není nedostatkem hořčíku, který jsem si bral v dostatečném
množství preventivně před závodem. Je to jistě následek vyčerpání organismu,
nedostatku tekutin a cukrů. Musím trochu zvolnit, pak křeče polevují. Před
občerstvovačkou v Oxbergu polykám tyčku, kterou jsem měl mít již dávno
snědenou a na občerstvovačce (61,9 km) ji zapíjím dvěma kelímky ionťáku. Nájezd
na občerstvovačku je trochu divoký, je to vracečka sice v mírném kopci,
ale na úplném ledu. Jedu proto raději po vnějším oblouku, kde je přece jen
trocha sněhu. Tentokrát nepadám na rozdíl od několika dalších, kteří se válí po
zemi. Úsek jsem projel díky klesajícímu profilu opět velmi rychle, tj. přes 14
km/hod. V jeho průběhu se však dost oteplilo, odhaduji, že je již kolem
nuly. Díky tomu změkla i stopa a již není tak rychlá jako na začátku. Vzhledem
k mezičasu se loučím s představou, že bych to mohl stihnout pod 7
hodin. Před startem jsem považoval za optimistický výsledek kolem 7:30 a za
pesimistický přes osm hodin. Snad mě přejdou křeče a budu moci jet naplno. Zpočátku
to tak sice vypadá, za Oxbergem trať nejprve klesá, ale při prvním stoupání
jsou tu křeče zpět. Nedá se nic dělat, musím opět zvolnit. Za chvíli přijíždíme
pod kopec se sjezdovkami. Už z Oxbergu jedu po známé trase a vím, co mě
čeká. Vzhledem ke křečím střídám rychlejší jízdu s pomalejší až do další
občerstvovačky v Hökbergu (71,2 km), kde polykám další gel a zapijím opět
borůvkovou šťávou. Tento úsek jsem projel, podobně jako ostatní, ze všech úseků
nejpomaleji s průměrem jen těsně přes 11 km/h. Za Hökbergem mě konečně
přecházejí křeče a já můžu jet opět na maximum. Do cíle zbývá už jenom necelých
20 km po známé trase. Nyní je to už hlavně otázka vůle, jsem na trati přes 5 a
půl hodiny. Jede se opět téměř výhradně soupaží a ruce dostávají zabrat. Konečně
přijíždím na poslední občerstvovačku v Eldrisu (81,6 km), slupnu poslední
gel a piju vodu, do cíle zbývá posledních 9 kilometrů. Lyže už nejedou tak
rychle, přesto mě vidina cíle žene vpřed. V posledních dvou úsecích se
moje rychlost zvyšuje na 12,5 km/h. Projíždím kolem stadionu v Moře a
blížím se do městského parku, kterým procházejí poslední kilometry. Koukám na
hodinky, mezičas je těsně po 7 hod. Tak pod 7 to určitě nestihnu. Za parkem se
trať stáčí doprava a vidím před sebou poslední dvě krátká stoupání před vjezdem
do cílové rovinky. A je tu poslední levá zatáčka a v dáli vidímcílovou tabuli s televizí a mezičasem.
Volím pravou stopu, která je ve stínu a tím pádem rychlejší. Vydávám se
z posledních sil, přejíždím poslední “hrb“ vytvořený pořadateli a vjíždím
do cíle. Koukám na výsledný čas 7:05:32. V první chvíli cítím trochu
zklamání, že jsem to nestihl pod 7 hodin. Po chvíli mě ale dojde, že v takový
čas jsem před závodem vůbec nedoufal. Je sice pravda, že sněhové podmínky byly
mimořádně dobré, vždyť vítěz překonal traťový rekord, ale součet mých
nejlepších časů na 50 a 40 km je téměř přesně roven dnešnímu výsledku na 90 km,
přesně řečeno je jen o 22 vteřin lepší.
Za
cílem cítím ulehčení, že se můžu konečně zastavit. Po sto metrech sundávám
lyže, které mně již ochotný pořadatel bere z rukou a připravenými
gumičkami je svazuje. Odevzdávám lyže do úschovny a jdu na stanoviště autobusů,
které odvážejí závodníky do několika škol v Moře. Po drobných zmatcích
nastupuju podle svého startovního čísla do příslušného autobusu.
V autobuse si vedle mne sedá starší Švéd a snaží se se mnou navázat hovor
v angličtině. Doma naučenou anglickou větou mu sděluji, že anglicky neumím, pouze
německy. K mému překvapení přechází plynule na němčinu. Během krátké cesty
prohodíme pár vět o dnešním závodě a lyžování ve Švédsku i Čechách. Brzy jsme
ve škole,kde na nás již čekají naše
věci, přivezené sem od startu. Ve škole je možné se převléci, vysprchovat,
případně nechat namasírovat a v neposlední řadě dostáváme večeři. Po jídle
odjíždím autobusem zpět na místo startu. Vyzvedávám si lyže z úschovny a
odcházím k našemu autobusu. Organizace klape pořadatelům bezchybně. Kolem
páté jsem u autobusu, balím si věci na cestu a jdu nakoupit něco k snědku
na zítřejší den. Kolem šesté jsem připraven k odjezdu a jdu se zeptat, jak
jsou na tom ostatní. Všichni jsou už tady mimo Václava, který ještě bojuje na
trati. Na notebooku sledujeme, jak je na tom. Kontroly projíždí na hranicích
časových limitů. Poslední časovou kontrolu projíždí už po limitu. Nevíme tedy,
jestli ho pořadatelé zastavili nebo jede dál. Honza L. se vydává do prostoru
cíle, aby zjistil, jak to s ním vypadá. Když zjišťuje u pořadatelů, že
pokračuje v závodě mezi posledními, naučí v cíli stojící Švédy pokřik
„Václave, do toho.“ Když se pak Václav skutečně po více než 12 hodinách od
startu objeví ze tmy před cílem, dočká se neočekávaného a mohutného povzbuzování.
V půl deváté jsou pak oba u autobusu a my můžeme vyjet na zpáteční cestu.
Ukládáme se ke spánku a probouzíme se až před trajektem do Dánska. Zpátky
jedeme stejnou cestou a po šesté večer přijíždíme do Prahy, krátké rozloučení s ostatními
a již odcházím na vlak. Cestou do Pardubic mně dělá společnost nejlepší
závodník našeho zájezdu Karel Fejfar (46 roků), který ses časem 4:25:54 umístil na 406 místě. V 21:19
vystupuji z holické lokálky a po pár minutách chůze na prahu domova končí
moje šetidenní cesta na největší závod mého života.
Na
závěr jenom několik čísel a úvah. Dosáhl jsem průměrné rychlosti 12,7 km/hod.
Pro porovnání Jizerská 50 – 12,8 a Orlický maratón (40 km) – 12,6. Samozřejmě
je při Vasově běhu výhodou, že se startuje v o 200 vyšší nadmořské výšce. Navíc
v tomto ročníku byly ideální podmínky, na rozdíl od obou běhů u nás. Asi
nejobjektivnějším měřítkem výkonnosti je poměr mého času k času vítěze.
Většinou je můj čas o velmi málo lepší než dvojnásobek vítězného času. A to se
mi podařilo dosáhnout i tentokrát, neboť dvojnásobek času vítěze Švéda Brinka
(stený čas měli i další tři závodníci včetně našeho Řezáče) byl 7:17:22. Pro
zajímavost jsem si spočítal jaký byl můj rozdíl proti dvojnásobku vedoucího
jezdce i na mezičasech – na prvím jsem byl o 10 min pomalejší, pak už jsem byl na
dalších rychlejší přibližně o 1, 4, 12, 16, 14, 11 a 12 min. Při odjezdu jsem
doufal, že se mně podaří dojet v první polovině, což se mi také nakonec
s odřenýma ušima podařilo. Celkově startovalo 14 229 závodníků a
závodnic (polovina 7 114) a já byl celkově 7 109. V své
kategorii jsem byl pak 396 z 1012, kteří dojeli. O tom, že jsem předvedl
maximální výkon svědčí i průměrná tepová frekvence 147.
