Od 17. 7. už uplynulo dost vody, co se jel silniční Beskyd tour. Říká se, že na to špatné člověk zapomene a vzpomíná jen na to dobré.
Nemůžu už déle čekat, a tak jsem se dal do psaní…
Po návratu ze sportovně náročné dovolené, padnul takový rychlý nápad. Co takhle zhodnotit nastoupané metry a litry potu na závodě Beskyd tour?
Z teamu mohl jen Martin. V pátek jsme sedli do „teamového autobusu“ a vyrazili do Frenštátu.
V sobotu ráno jsme se odprezentovali. Řešili jsme to až na místě a vše proběhlo bez problémů. Snídani jsem přehnal. Nafutroval jsem se zbytečně moc a v závodě jsem si to nesčetněkrát vyčítal.
Řazení na startu byl pravým opakem italské organizace. Neviděl jsem jediného pořadatele! Vše bylo živelné, zmatečné. Závodníci, kteří přijeli poslední, se tlačili proti první vlně! Jednoduše řečeno chaos.
Hned od startu se jely hrozný kule. Pravděpodobně chtěla elita oddělit na závod nadržené a bezohledné hobíky. Na tvrdé lokty doplatili kluci z HSK, když se na cca třicátém sbírali Michal s Petrem ze země.
Martina rychlé tempo vyřadilo už krátce po startu. Sám to hodnotil takto: „Na osmém km jsem tě ještě viděl, na devátém už ne!“ Problémy mám i já. Nemůžu se vůbec rozjet. Těžký žaludek mě brzdí a ani nohám, které mám teď „vyladěné“ na vytrvalost, se nechce akceptovat takové tempo. Na 25. kilometru nabírám ztrátu 200 m. Začínám si jet svoje tempo a hned je to lepší. Rozjíždím se. Míjím kluky z HSK. Po krátkém sjezdu už se cítím dobře, a dokonce se naše skupinka k balíku přibližuje. Stopku nám vystavují závory. Stojí zde celý peloton. Moje radost, že jsem zpátky, je ale planá. Po zvednutí závor jako by se znovu odstartovalo a já padám „z louže zpět do bláta“.
Na padesátém km si definitivně vystupuji. Na průměr takřka 43 km/h opravdu zatím nemám. (A kdo ví jestli ještě někdy mít budu.) Dojíždím dalšího odpadlíka a hlavě mně běhají myšlenky, že na Pustevny ani nepojedu.
Přijíždíme na křižovatku z vedlejší. Organizátoři nikde! Vím, jede se za plného provozu, ale tohle je organizační sebevražda!
Začínáme stoupat na Pustevny. Kolegovi podává doprovod velkou PET flašku s vodou. Mám štěstí, má dobré srdce a zbytek (litr) mně nechává. Závěrečné stoupání jedu laxně. Zezadu mě dojíždí další a další. Vůbec mně to nevadí. Nebojuji s nimi, protože můj cíl byl přijet pod Pustevny v balíku.
Po projetí cíle láduji do sebe meloun a sleduji dvě zoufalé holčiny, které se snaží odebrat závodníkům čip. Mimochodem stejný čip v ceně 4,- Kč byl na Mamut tour použit jednorázově. Zde závodníkům škrábaly štípačky přední vidlice, aby ho dostali zpět. Nevím, jakou měly děvčata nakonec úspěšnost, protože chaos nikdo neorganizoval a jezdci z krátké trati se pletli borcům, kteří se v tom tropickém teple rozhodli pro dlouhou trasu.
Klasifikován jsem na 68. místě. Na vítězného Lukáše Tomáška, který krátkou trať zajel za 2:18:40, jsem ztratil 18,5 minuty. Martin dorazil 30 min za vítězem, což znamenalo celkově 97. místo.
Celkový dojem z tohoto závodu, který je zařazený do prestižní Velo série, je špatný. Velmi dobré pocity z minulosti jsou pryč a nezbývá mně než opakovat slova, která jsem vyslovil už v cíli: „Takhle amatérsky uspořádaný závod jsem už dlouho nejel!“