Zpět na články29. 10. 08Chorvatsko - Makarská riviéra a kolo
Chystáte se do Chorvatska vlastním vozem a nevíte jestli si sebou vzít kolo? Dá se tam jezdit? Je lepší silniční nebo horské? Tak na tyto otázky se pokusím odpovědět a přidám pár zkušeností.
Příprava před odjezdem byla převážně teoretická. Sbíral jsem hlavně informace od stejně "postižených", kterým nevadilo táhnout s sebou tisíc kilometrů své nejoblíbenější sportovní náčiní.
Všichni dotazovaní se shodli a já se připojuji, že bez kola by nejeli. Určitě jsem pro. A to i za cenu vyšší spotřeby paliva při umístění na střeše nebo pracnějším přístupu do kufru u varianty nosiče za autem.
Patříte-li mezi vyznavače rekreačního ježdění v okolí Pardubic s extrémní třešničkou na dortu v podobě Kunětické hory, pak nechte kolo doma. Nejste dostatečně "postižení".
Mojí největší zkušeností je, že NIKDY NEPOJEDETE PO ROVINě! Myslím to naprosto vážně. Hlavní silnice (Split – Dubrovník) kopírující pobřeží, která se z auta zdá jako rovinka vás nechá na kole vystřízlivět. Výškoměr se nezastavil. Nahoru dolu, nahoru dolu.
Jezdit se tam dá – teď myslím teploty. Já jsem chodil od 6 do 7 hodin běhat a po osmé jsem začal zahřívat sedlo svého bika. Tou dobou ukazoval teploměr 21–23 °C. Pokud se jede, tak mě ani polední slunce (překvapivě) nevadilo. Vracel jsem se kolem třinácté hodiny (34–37 °C). Limitem zůstává jen dostatek vody, případně peněz na vodu. Spotřeba vody bude určitě individuální záležitost. Já jsem vyrážel s dvěmi nebo třemi bidony 0,75 l, podle plánované trasy. Z dat sporttesteru zjišťuji, že jsem vypil 0,75 l na 1 000 Kcal výkonu (doufám, že to nebude číst dr. Vondruška). To je jedna láhev na 28–35 km nebo chcete-li 1:00 hod. až 1:25 hod. Jídla jsem snědl méně než běžně u nás.
To jestli si vzít silničku nebo bika musí každý zvážit sám. Kolegové, kteří už to měli za sebou, jednoznačně volili bika. Argumenty pro byly jasné: univerzálnost silnice/terén, účinné brzdy a hlavně dostatek převodů.
A právě převody jsem chtěl provětrat v etapě: "Na Sv. Juru". Sv. Jura je nejvyšší kopec v pohoří Biokovo a je pro cyklistu asi největší výzvou v okolí. Já jsem startoval z městečka Podgora, které leží asi 10 km pod Makarskou. Z magistrály jsem sjel k hladině moře, abych se "snuloval". Místní sympatický pán mě potvrdil správnost nájezdu k Národnímu parku (za benzinovou stanicí a hasičskou zbrojnicí). Nechápavě při tom kroutil hlavou a říkal, že je to na vrchol 30 kilometrů! Pořád do kopce! Proč prý nejedu autem. To ve mně vzbudilo ještě větší chuť.
Z vyprávění jsem věděl, že hlavně závěr je dost strmý a "kašpárek" bývá poslední záchranou.
Po sedmi kilometrech serpintin přišla očekávaná odbočka do národního parku. Zde cyklistu "skásnou" o 10 kun (auto 50 kun, pěší to mají zdarma) a můžete pokračovat v načítání nadmořských metrů.
Čím výše se dostanete, tím větší nádheru můžete pozorovat. Občas kolem vás projede auto. Posádce jsem říkal "hrdinové", protože se na vrcholu napařovali před fotoaparáty k prasknutí. Po dvou hodinách a dvaceti minutách jsem také dosáhl vrcholu. Nejmenší převodník jsem nakonec vůbec nepotřeboval. Prostřední převodník v kombinaci s třetím, čtvrtým a pátým kolečkem na kazetě (Shimano Deore) se mě zdál pro 95 % trati jako optimální. Když bylo nejhůř, tak jsem řadil 2 – 2 (což je 32 – 28 zubů).
Pro zajímavost přidám pár údajů ze sporttestru Polar: délka 30 km, čas 2:20:00, průměrná rychlost 12,7 km/h, převýšení 1765 m, tep srdce 180 max., 163 průměrně, spotřeba 2 399 Kcal, teplota vzduchu 17 °C minimálně až 30 °C maximálně. Sjezd jsem neměřil, ale bylo to kolem 45 min. = to už člověka ani nebaví.
Po této zkušenosti bych, i přes trochu hrubší povrch, volil silničáka. Magistrála po pobřeží má velmi dobrý povrch a její šířka je dostatečná na to, aby se na ní člověk nebál. Silničák je rychlejší. Má tedy větší akční rádius a můžete prozkoumávat více. Vydávat se do terénu je hop nebo trop. Snad vše co v Chorvatsku roste má trny. Neznačené cesty jsou dost zarostlé (a dost to píchá), značené turistické jsou určeny spíše pro pěší. Kvalita značení zdaleka nedosahuje kvalit toho českého.
Jak už jsem napsal, o kopečky nepřijdete ať jedete kterýmkoliv směrem. Zkoušel jsem to směrem na Dubrovník. Původně jsem to pojal jako "na vyjetí". Po padesáti kilometrech jsem dojel do městečka Rogotin. Zde mě zaujal kopeček, na jehož vrcholu byl obrovský nerezový kříž. Po menším bloudění městečkem jsem našel kudy nahoru. Bylo to mezi polorozbořenými domky a rozpadajícími se dřevníky pamatujícími snad první světovou válku. Jak někde v Rumunsku. Místní si mě prohlíželi jako kosmonauta. Všude humus, špína, chudoba, v moři splašky a olejové skvrny. I takové je Chorvatsko.
Cestička ke kříži byla udržovaná a každý biker by ji označil za super single track. Ze zhora je vidět daleko do vnitrozemí na straně jedné a do přístavu s překladištěm na straně druhé.
Zpáteční dvouhodinová cesta proběhla stejně v pohodě. Jen mě překvapilo, že tahle sto kilometrová rovina měla takřka 1 100m převýšení.
Mým tipem na pěknou podívanou je "cesta do hor". Když se z magistrály pozorně podíváte na horu, uvidíte silnici zaříznutou do skály. Ač se to zdá náročné, není tomu tak. Začátek je stejný s etapou na Sv. Juru, jen nezatočíte do Národního parku, ale pokračujete dál po hlavní. Silnice se zde jen lehce zvedá, takže se dá pohodlně jet na "velkou placku" (viz všechny tři fotky). Nejvyšší místo je necelých 500 m nad mořem.
Posledním a nejlepším tipem, ke kterému jsem přišel až po příjezdu domů, je Sv. Jura v 7:00 ráno. Pokud si prý přivstanete a vyrazíte ve čtyři ráno, jako můj kamarád, tak za dobrého počasí stihnete východ slunce. Vtip je navíc v tom, že po sedmé ranní se zvedá z moře jakýsi opar, který výrazně zkracuje viditelnost. Takhle nevidíte jen okolní ostrovy, ale i "opravdové" nekonečné moře a část Itálie.
Já se tam snad ještě vrátím...
