V Jeseníku se jel třináctý závod seriálu Kolo pro život. Jako první se z našeho teamu postavila na start Lucka (kat. 8-9 let). Na těžkém, travnatém okruhu si vydobila čtvrtou příčku, kterou po tuhém boji, v závěru, k naší radosti, ještě vylepšila.
Jako druhý byl připraven Vojta, který...
... byl naším želízkem v ohni v kat. chlapci 6-7let. Marně jsme čekali, že Vojtu po čtvrtém místě v Chrudimi, vyvolají do lépe než třetí řady. Nestalo se tak a tak musel Vojta předvést, co v něm doopravdy je. Sedmá pozice po startu nevypadala nijak nadějně. Na okruhu, kde jiné kategorie jen velmi těžko hledaly místečko na předjetí, se kluci "mleli" jako v závodech motoGP. Na konci prvního okruhu se Vojta prodral až za druhého, který jel sice pomaleji, ale velmi dobře pozičně a všechny jeho pokusy o předjetí selhaly. Čtvrtý v pořadí se dotáhl na medailovou dvojici a předjel vyšťaveného Vojtu. Co vám budu vyprávět: infarktová situace! Vojťas se, ale nevzdal a bojoval až na "pásku". Na fotografii č88 v galerii:
http://www.kolopro.cz/Zavod_galerie.php?id=394
je smutek (i u Lucky), protože myslel, že to nedalo. Pepa Dressler, který dětské závody Kola pro život komentuje, okamžitě ohlásil, že o třetím místě bude rozhodovat "cílová fotografie". Ve skutečnosti rozhoduje koberec, který snímá jezdcův čip. Šel jsem se zeptat časoměřičů, jak to dopadlo. "Rozdíl je 100 setin ve prospěch 296ky."
Tentokrát bylo štěstí a radost na naší straně a bohužel, slzičky na straně druhé.
Kdo mě zná, tak ví, že jsem veselá kopa. Po Chrudimi, kde jsem se 4. místem namlsal, jsem ohlásil útok na bednu. Co na bednu. Od pátku jsem v karavanu co chvilku zvedal ruce nad hlavu a říkal: "Zítra vyhraju! Zítra pojedu jako Jarda Kulhavý." Děti i Vlaďka se mě pokaždé (nevím proč) smály.
To, ale nevěděli, že jsem v úterý poslal žádost do půjčovny Kola pro život. Čtvrteční potvrzení: "Kolo Specialized Stumpjumper HT Comp 29 je pro Vás připravené" jsem udržel až do soboty v tajnosti. Ráno jsem se tiše vytratil, převzal kolo a vracel se k autu.
"Říkal jsem vám, že pojedu jako Jarda." byla odpověď udivené rodince.
Namontoval jsem své pedály (dodáno bez), pumpičku, čip a číslo. Testovací rozjíždění jsem vypustil. Dal jsem přednost svému hošíčkovi a holčičce startujících v dopoledních Junior trophy.
Závod na 34km nebudu zdlouhavě popisovat. Startovní číslo mě dovolilo zajet do první vlny, takže nebyl problém si od začátku kontrolovat špici. Zvlášť když pod sebou máte letadlo, které doslova prahne po tom být první. Profil trati jsem nikde na netu nenašel. Jedinou informaci, kterou jsem získal 10min před výstřelem bylo, že krátce po startu začíná šesti kilometrové stoupání.
Nechtěl jsem to kolu moc kazit, takže jsem jel doraz. Jako naturalizovanému silničáři mě místní dlouhé a táhlé kopce seděly. Pořád jsem předjížděl, ale síly neubývaly. Několikrát se mě stalo, že jsem někoho dojel, začal s ním střídat a když jsem chtěl jít na chvilku dozadu, tak tam nikdo nebyl. Ani v těchto případech mě dobrá nálada neopouštěla. Řekl jsem si: "Nevadí. Dojedu si někoho jinýho."
Nejdéle vydržel mladík na průběžně třetím místě. Na tempu jsme se podíleli rovným dílem, a když mě řekl, že je to asi 10km do cíle, věděl jsem, že "to už dám". (zabral a ujel mu J Promiň) Vůbec jsem se nepoznával.
Cíl: 1. místo v kategorii V40 a 3. celkově.
Stupně vítězů - jééé, krásný pocit. Přál bych zažít každému.
A co mě na závodě v Jeseníku nejvíc mrzelo? Že musím 29ku vrátit! Hmmm, asi jsem se zamiloval.