Glosa Tomáše Nohejla z Deníku (sportovní část, 31. července 2007)
Tour skončila, zapomeňte!
Ten hnusný zdopovaný sport, podivují se pisálci, kteří se doposavad zabývali nanejvýš prolhanými pšouky komunistů v parlamentu.
Velmi povrchní odsouzení brání hlouběji se zabývat skutečnými příčinami. A těmi je současný systém vrcholně komerčního sportu, povyšující úspěch za každou cenu na jedině obchodovatelnou komoditu.
Ano, cyklistiky je hluboce „prosypaná“. Stejně jako atletika, kanoistika, běh na lyžích a další podobná odvětví.
Jenže cyklistika není zamořena dopingem víc než například fotbal korupcí. Počty testů (a trestů) to potvrzují.
Na kole potřebujete nejvíc fyzické síly, proto se hledají všechny možné zdroje. Ve fotbale zas může jediné rozhodnutí, nebo chyba rozhodnout o výsledku. A ve změti hokejových zápasů se nejlíp ztratí hráči domluvený (a vsazený) výsledek.
Cyklistika se však nebrání systematicky, naopak vnitřní rozmíšky – kdo za to může? - ji dobíjejí. A pro ostatní je snadné osočit oběť, vlastní potíže se tak lépe skryjí.
Při vypuknutí dopingové Operace Puerto před rokem se psalo, že klienty mefistofelského doktora Fuentese byli cyklisté, fotbalisté i tenisté.
Zveřejnila se však pouze jména cyklistů – i nevinných, jež to těžce poškodilo.
Naopak na ostatní jako by se zapomnělo.
A v kruzích dopingových komisařů kolují zaručená jména – Beckham, Ronaldo, Zidane a další fotbalisté Realu Madrid, teniststa Nadal a další.
Netvrdím, že dopují. Na jejich byznysu se však živí tolik lidí okolo, že jim nedovolí padnout. Jako Rassmusenovi.