Dlouho jsem nic nepsala. Né, že by nebylo co, jen nepřišla ta správná nálada. Dnešní povídání není o závodech, ale o jedné hobby jízdě. To, že kolo mě provází od dětství až do teď, víme. Moje kondice je sice žalostná :), ale mě stačí málo. Kousnu se a jedu. Anebo na to dojedu : ).
Tady u nás v nížinách (Holice) se za kopci jezdí. Velkou tradicí Holických cykloturistů je každoroční jízda Tour de Šerlich. Já osobně jsem už pár ročníků odjela. Bohužel to letos první červnovou sobotu nevyšlo. Od našeho domu a zpět to je rovných 100 km. Celou sezónu mě lezlo na mysl „Do konce roku ten Šerlich dám!“ Jen ty moje tréninky: občas 30kilometrové kolečko. No, nic moc.
Když jsem se zmínila doma, první, kdo vykulil oči byl Vojta a povídá: „Maminko to nedělej, nemáš najeto, zošklivíš si to.“ Lucka: „Né, že bych ti nevěřila, ale to nedáš.“ Asi se úplně nemýlila, ale já už měla jasno. Pojedu! Nakonec to vyšlo na sobotu 23. 11., kdy foukal jeden z těch větších větrů. Přes den kolem 8 stupňů. Start 8:30. Doprovod mě dělal můj drahý choť Jiří. Tomu bych tímto chtěla dodatečně ještě jednou poděkovat. Má totiž víc rozumu : ) a za těch skoro 25 let co jsme spolu, mě zná jak svý boty. Moc dobře věděl, že mě z kraje musí krotit, jinak se tam nedostanu. Jen jsem nevěděla, že o mém bláznivém nápadu pověděl dětem a chlapům z klubu, kteří vytvořili druhou grupu a po hodině nás začali sjíždět. Byli v ní Standa, Zbyněk, Martin, Venda, Kája, Rarášek, Aďa, Pavlík, Lucka a Vojta. Vítr opravdu fučel. Moje odhodlání bylo velké, tak jsme ukrajovali kiláček po kiláčku. Musím se bez mučení přiznat, že jsem byla ráda, že Jirka jede se mnou, že se mám za koho schovat. Podle pokynů Vojty jsem si měla každých 20 km něčeho zobnout. Místo tyčinek, gelů a různých těchhle vychytávek mám raději tatranku a housku se šunkou : ). Pro tentokrát jsem poslechla a do kapsy, kterou vozím na telefon, kapesníčky a podobně důležité věci jsem si nacpala lepivky, tablety, gely a nevím co ještě existuje. Pro sichr jsem si mázla krajíc s máslem a džemem, který jsem si slíbila, po dobití mety dne. Chléb, banán, větrovku a vestu mi vezl můj domestik Jirka.
Tak šlapeme si, šlapeme. Mezi řečí se Jiří pochlubil o stíhací skupině. Podle jeho propočtů, by nás měli dojet pod sjezdovkami v Deštném. Jenže to není jen tak. Abyste rozuměli, jsem strašně soutěživý typ. Jestli nás stihnou předjet dřív, než právě u sjezdovek, tak já jsem skončila. Takže co jsem se dozvěděla tuhle informaci, tak mě nezajímalo, jestli mě bolí nohy, záda, brní ruce …, ale jen kde „vlčáci“ zrovna jsou a jestli nás už nevidí. Pro ty, kdo neví, jak vypadá profil cesty na Šerlich, tak druhá půlka cesty jde stále do kopečka, který se s přibývajícími kilometry zvedá a zvedá. To je fajn pro někoho, kdo jezdí a je hubenej, že je skrz něj vidět. Ale pro člověka, kterej opravdu cyklo postavu zrovna nemá jako třeba já, že? : ) Nervy to byly až na konec lesa.
Jsme v Deštném pod sjezdovkami a naši pronásledovatelé nejsou vidět. Jupí! Stihla jsem to. „To nejlepší, posledních 5 km stoupání, mám pořád před sebou.“ Tenhle kopec znám. Kvůli němu jsem přeci tady. Nebudu říkat, že jsem v pohodě. 2x jsem si na chvilku zastavila. Záda mě bolí jak ďas. Poslední km před vrcholem a první ďábel je tu. Zbyněk kolem mě prolétl jako kdyby jel po rovině. Během chvilky po mě šel Martin. Ani to mě nezastaví a stoupám dál. „Hurá už ji vidím“. Masarykovu chatu na samotném vrchu. Jsem tam! Kluci mně smekli poklonu. Vítr tady fouká vždycky, takže dneska asi trojnásobně. Já se odměňuji chlebem s džemem. Beru vestu, druhé rukavice, suchou čepičku pod helmu, rychlé foto a hurá na sjezd. Začínáme klesat a ejhle, Venda stoupá k cíli. Borec. Sjeli jsme se v Deštném. Tady ještě přiskočil Kája a dozvěděla jsem se, že část druhé skupiny se odpojila kousek za Ličnem, s tím že 50 km v tom větru jim bude stačit. Dojedli jsme, co kdo měl. A hurá domů, ale hlavně zasloužený sjezd bezmála 20 km. To by mi šlo : ). Ten zbytek samozřejmě proti větru. Díky klukům jsem to už tak nějak dojela. S časem 5:05 jsem nad míru spokojená.
Doma po koupeli jsem se cítila fit a spokojená. Myslela jsem totiž, že budu marná i v neděli. To je důkaz, že když chce hlava, tak to jde.
Proč se chlubit takovou normální vyjížďkou? To je právě to. Pro někoho 100 km, žádná míra, pro jiného splnění určité mety. Ještě jednou díky moc všem zúčastněným za obr podporu.
Autor: Vlaďka
