Zpět na články

3. 7. 08Sudety tour 2008 aneb časovka na 70km

Příběh, který vám budu vyprávět, byl napsán podle skutečné události.


Když mezi cyklisty vyslovíte: „Sudety“, tak většině z nich se hned zablýskne jiskra v oku. Pravděpodobně se dozvíte osobní zážitky z některého ročníku Rallye, která se letos pojede už po čtrnácté. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit přívlastky: extrémní, náročná nahoru i dolů, v nádherné přírodě, výborně organizačně zvládnutá. V superlativech by se dalo pokračovat.

To se, ale týká závodu, který prověřuje majitele strojů na tlustých pneumatikách.

Když team organizátorů kolem Tomáše Čady oznámil světu, že se v roce 2005 pojede první ročník Sudety tour, byl jsem na silnici ještě „batoletem“ a řekl: „Radši NE!“

Horská verze mě do hlavy vyryla tak „hluboké sportovní zážitky“, že mě ani druhý, ani třetí ročník nepřilákal. Popravdě řečeno, kdyby se nepřihlásil Kamil, dělal bych i letos, že se mě to netýká. Slovo dalo slovo a nakonec jsme postavili čtyřčlenný team.

Dnem D se letos stalo datum 31.5.

Už když jsme brzy ráno vyjížděli z domu, bylo jasné, že bude ideální počasí na „výlet na kole“. Cesta proběhla bez problémů. Dobrá nálada vydržela až do Teplic.

Očekávaná fronta při prezentaci se jaksi nekonala. Infocentrem jsme „prošli“ rychleji než muzeem Vladimíra Iljiče.

Připravit kola, připravit sebe, přidělat čísla, do kapsy něco na zub.

Nestát, nekoukat, nasedat ať se stihneme trochu rozjet.

Přijíždíme na start. Míjíme vyhrazenou zónu pro jezdce, kteří v loňském ročníku Tour už něco dokázali a mají tak právo startovat z „pole position“. Své místo nacházíme zhruba na konci první poloviny startovního pole.

Do startu zbývá 10 minut. Atmosféra zůstává velmi uvolněná. Všichni závodníci jsou v takové pohodě, že nebýt startovních čísel, řekl bych, že to bude pěkná projížďka.

Startovní výstřel všechno změnil. Všichni vyráží nekompromisně vpřed. I já zrychluji a brzo si v balíku nacházím své místo. „Kdepak jsou kolegové?“ říkám si. Dan jede hned zamnou, Kamil o dvě „řady“ a Martin dokonce o čtyři přede mnou.

Nevím, jak jede čelo pelotonu, ale tady (odhadem) kolem 50 – 70 místa to vře. Neustálé zrychlování a zpomalování jsem očekával. Prudké brždění, agresivitu, nadávky a ostré lokty bych bral na posledním kilometru. Ne na pátém. „Tohle nemůže dopadnout dobře“ říkám vedle mě jedoucímu Danovi. (viz obr.)

Neujeli jsme ani kilometr. Kvílení brzd, výkřiky a za zvuku „válcování plechu“ to těsně přede mnou začíná padat. Ou, ou. Strhávám řízení vlevo, přímo proti kapotě, na kraji stojící Toyoty. Vytřeštěné oči řidiče evidentně nevěřili, že ho v klidu, těsně před nárazníkem objedu.

Netrvalo dlouho a všichni jezdci zase tvoří kompaktní skupinu.

Protahuji se dopředu za Martinem. „Kamil asi spadnul. Nevím to jistě, ale jel zhruba v tom místě a teď už jsem ho neviděl.“ oznamuji smutnou zprávu Martinovi. „Jede dál ?“ „Nevím.“ odpovídám a přidávám svůj odhad „Asi těžko. Ten bude určitě sedřenej jako samice. A novej Duroušek bude na kaši.“

Projíždíme Hynčice. Prásk! Galuska přede mnou jedoucího kolegy, od které jsem si držel odstup jen pár centimetrů explodovala. Myšlenka: „Ještěže to nebyla moje.“ by proběhla hlavou asi každému.

V Martínkovicích se tempo stabilizovalo. Jelo se lehce přes 40 km/h a kilometry příjemně přibývaly. Stáčíme to ostře doprava. Cítím, že je kolo trošku neklidné. Je-li moje karbonová sedlovka najednou nezvykle komfortní, znamená to jediné: právě mě „ujíždí vlak“!!! Zvedám ruku a zajíždím ke krajnici.

Během deseti vteřin mě míjí celé startovní pole.

Stihnu zaregistrovat Dana i Kamila, který z pádu vyvázl jen s lehce odřenou omotávkou a lehce odřenou botou.

Zběsile mávám na servisní vozidlo Mavic, které jede hned za posledním závodníkem. „Co tam máš?“ volá na mě mechanik a vybíhá se zadním kolem. „Devítku Shimano“ odpovídám. Bleskurychle vyměňuje kola a běží ke mně. Výměna už byla jen dílem okamžiku. Nasedám. Co nejrychleji se snažím dostat znovu do tempa. V dálce vidím balík, v kterém bych si tolik přál být.

Znám své možnosti, takže mě je jasné, že nemůžu cca minutovou ztrátu dojet. Počítám spíš s opakem. Tachometr mě prozrazuje, že na 26 km právě začala, pro jednoho člena BIKE FREAKS TEAMU, časovka na 70 km.

Zde bych mohl svůj report ukončit slovy, která se mě v té chvíli honila hlavou: Ve výsledkovce budu poslední, ale dojedu!

Projíždím Broumov, začínám stoupat. Jedu zde poprvé, takže vůbec nemám tušení, že zdolávám Honský pas. Nekoukám napravo nalevo. V dálce vidím první skupinky „odpadlíků“.

Čím je sklon kopce větší, tím rychleji je dojíždím. „Kdybych je dojel, mohl bych jet s nima ve skupině“ pomyslel jsem si. Zhruba v půlce už míjím jedno bojovníka za druhým. Rozdíl našich rychlostí je, ale tak velký, že se ani nevracím ke krajnici. Musím přiznat, že mě to velice překvapilo a ještě více motivovalo. Nové zadní kolo Mavic je trochu posunuté v uložení, takže nemůžu zařadit nejlehčí převod. Proto posledních 300m „dusím“ 39-19. „Hmm 12 -21. Kluci od Mavicu jsou asi pěkní vtipálci. Budu muset zastavit a povolit doraz přehazovačky. Tu 21ku budu ještě potřebovat.“ brumlám si pod fousy. Nahoře zastavuji u překvapeného diváka a dolaďuji.

Následující kilometry nejsou, z mého pohledu, ničím zvlášť zajímavé. „Buším“ do toho pořád stejně. Někoho před sebou vidím, ztěžka dojíždím, na nic nečekám, předjíždím a buším dál. Občas se někdo snaží uvyset. Po chvilce se otočím a tam nikdo.

Na padesátém šestém kilometru to začínám poznávat. Ráno jsme neodolali, trochu si zajeli a autem si projeli Vysokou Srbskou.

K úpatí obávaného stoupání přijíždím osamocen. Soupeři, ale nejsou daleko. Početná skupina už „láme“ úsek po kostkách.

Øadím 39 – 21 a modlím se, aby to stačilo. O nějaké frekvenci nebo stylu nemůže být ani řeči. Za zatáčkou (v polovině) na mě čeká překvapení. Po levé krajnici pochoduje kolega z teamu – Kamil. Asi prověřuje trakční schopnosti svých Northwavů. Na snímku není jen on, ale pozorné oko zahlédne i mou maličkost schovanou za borce v bílo-černém dresu.

Převod nakonec stačí jen díky početné divácké kulise, která v závěru všechny donutí vydržet.

Na občerstvovačce nezastavuji. Nic nepotřebuji, je tam dost lidí a já nemám čas „stát někde ve frontě“. Ani jsem nepostřehnul, že mě toto rozhodnutí posouvá i před Dana.

Bohužel nikdo zrovna neodjíždí, tak pokračuji sám (jak jinak).


Před Českou Metují mě „začíná docházet“. I přes slušné tempo mě dojíždí čtveřice, kterou jsem předjel v kopečku v Bezděkově. Dva jezdci domácího Redpointu evidentně už cítí cíl, protože jedou jak urvaní od řetězu. Mobilizuji zbytek sil na to, abych se jich udržel. Závěrečné stoupání na Váhu už točíme každý sám za sebe.

V cíli velká světelná tabule každého informuje o jeho čase a pořadí. To, že jsem časomíru zastavil na hodnotě 2:54:25, což letos znamená 50 místo, není důležité. Důležitější pro mě je to, že jsem si závod užil. Příští rok pojedu určitě zas (vždyť mám/máme co zlepšovat).

Pořadí:


1. Sulzbacher Petr 2:31:23
2. Kaněra Michal 2:31:24
3. Bukovský Lukáš 2:31:25
37. Martin Tondr 2:46:09
50. Hendrych Jiří 2:54:25
53. Tocháček Dan 2:54:46
65. Hronovský Kamil 3:02:05


Pořadí družstev:

1. Cyklomax 2. Axit Doldy - 5:48 3. Pitrs bikes team - 19:44 6. BIKE FREAKS HOLICE - 51:22

Hodnocení:

Silniční Sudety si v ničem nezadají se svojí starší bikovou verzí. Je zde cítit stejné zapálení pro věc. Celá organizace má velmi vysoký standard. Pro koho je málo 90km, tak má možnost potrápit svoje tělo na 170ce. Nechybí servisní vozidlo (ještě jednou díky). Skupiny mají možnost přihlásit se do soutěže družstev.

Co bych udělal jinak nebo vylepšil? Napadají mě dvě věci.

1) barevně bych odlišil startující na 90 a 170 km trase. Stačila by např. jen jiná barva papíru na malém čísle, které je na kole. Změnila by se tím, ale strategie a je dost možné, že přesně toto organizátoři nechtějí.

2) Vysoká Srbská je natolik atraktivní, že bych nabídl doprovodu jezdců nebo i jiným zájemcům, kyvadlovou dopravu autobusem tam a zpět. Rentabilnost (poptávku) bych si ověřil spuštěním on-line prodejem jízdenek. Někdo by volil jen přihlášení, někdo by si připlatil ke startovnému 1,2, 3… místa např. pro čekající partnerku nebo rodinu. Viděli by tatínka na startu, podpořili v nejtěžším kopci a než by to objel, tak už by je autobus zase dovezl do Teplic.

92% - Vynikající

Autor: Jiří Hendrych

Biker a příležitostní silničář. Příznivec disků na silničních kolech, elektronického řazení a dalších technických vychytávek. Na druhé straně věrný zastánce dvojpřevodníku. Servisman ve V6, trenér Cyklokroužku.
Sdílet na Facebooku