O zážitky z letošních Sudet se v článku s vámi podělí všichni naši jezdci.
Od Jirky
Silniční Sudety si po pěti odjetých ročnících vydobily renomé jednoho z nejlepších amatérských závodů u nás. To, že má i nadále stoupající úroveň svědčí i rekordní účast více než 400 jezdců z celé republiky. A to i přes to, že termínová kolize s Toulivcovými maštalemi, přetáhla spoustu Východočechů.
Vyrazit na pohodu už v pátek má nesporné výhody. Prezentace je bez čekání, volné parkoviště nebo přespání 50m od startovní čáry určitě potěší. Potěšil by i delší spánek to by, ale na palubě nesměl být Vojta.
Ale zpět k závodům. Náš team Bike Freaks Holice poslal do boje to nejlepší co momentálně má. Mimo mé maličkosti i Petra a Pavla. Na pomoc přispěchal i nehrající kapitán, cyklista ve výslužbě – Martin, který se svou ženou převezli zbylou část Hendrychovic rodinky na nejatraktivnější kopečky, aby mohli zafandit, předat pití a vše zdokumentovat.
Na rozdíl od kluků jsem vypustil rozjíždění a ostrohbitě zajel do zaplňujícího se koridoru. Padesát nejlepších z loňska stálo ve speciální zóně a já takřka hned za nimi. Svatí :) Petr a Pavel stáli až táááámhle.
Tradiční výstřel z kanónu se nekonal !!! (to je snad jediná věc co se dá organizátorům vytknout)
Obě tratě – 100 i 156km doznaly, díky silničním opravám, velkých změn. Počáteční „houpavé“ okolí Teplic bylo nahrazeno kopcem ve kterém se hned tvrdila muzika.
Detailně popisovat průběh závodu nebo tok mých myšlenek nemá smysl. To si musí každý zažít a vytrpět sám.
Závod jsem měl jako generálku na Itálii a to i přes to, že se v Teplicích jede úplně jiná „strategie“.
To byl možná důvod proč jsem na trati udělal několik chyb. V Itálii to bude extrém (138km a 4200m převýšení) takže se pojede spíš hlavou a vůlí. Zde máte od startu až do cíle „nohu na podlaze“.
Na 20km a později při průjezdu Rtyně jsem jel příliš ledabile, nedůrazně nebo chcete-li příliš úsporně. A co se nestalo.. „Frnk, frnk a želvičky byly pryč!“
Dnes bych samozřejmně spoustu věcí udělal jinak - v tom je ta krása a nevypočitatelnost cyklistiky.
Výsledky našich:
Jirka Hendrych celkově 32. (loni 37), pořadí v kat. 13. (loni16) v čase 3:14:24 Ztáta na vítěze -19:03 (loni -7:57 = větší konkurence)
Pavel Bečka – celk. 104, v kat 21. čas: 3:47:00, -51:39
Petr Pospíšil – celk. 146, v kat 52. čas: 4:08:37, -1:13:15
Pokud bychom se přihlásili a stali se 17tým teamem, tak bychom obsadili 10. místo v soutěži teamů.
Od Petra
Příjezd do Teplic nad Metují na 6. ročník Sudet tour, proběhl v poklidu v sobotu ráno. Na místě jsme vyhlíželi camp vybudovaný již v pátek Jirkou s rodinkou. Díky velikosti jejich „vozítka“ to zas nebyl takový problém.
Pak už to šlo ráz na ráz: převléct, připravit kola, upevnit čísla a čipy, protočit nohy a přesunout se na start. Účast byla velmi hojná, dle pořadatelů přes 400 závodníků.
Letmý start byl proveden asi po 1 km na konci Teplic, ale už cestou jsem viděl nejméně jeden pád. Ihned po letmém startu následovalo stoupání, které peloton roztrhalo na jednotlivé skupiny. V tomto kopci jsem si stále opakoval „mistrova“ slova: “Jeď ve skupině a před Vysokou Srbskou buď v jejím čele“. A tak jsem se tedy, spolu s asi 10 lidmi, prokousával vpřed. Původně jsem chtěl sjet Pavla, který mi zmizel už při tlačenici před letmým startem.
Ač to bylo na počátku závodu, nikomu se nechtělo do čela naší skupinky. A mě zas se nechtělo ploužit, tak jsem jel špici. Ještě že tak, protože nevím jak bych tu levotočivou 90° zatáčku hned po sjezdu, býval vybral. Asi mě to mělo varovat, ale to bych předbíhal.
Pořád jsem si říkal, co všichni mají se stoupáním na Vysokou Srbskou, ale když se pak přede mnou objevilo, pochopil jsem. Mimochodem „mistře“ byl jsem na čele skupiny, když jsme začali stoupat . Roxík mi začal ukazovat šílený procenta a lidi přede mnou slézali ze svých strojů! Zhruba ve ¾ jsem si s touto kacířskou myšlenkou také pohrával, ale objevila se Vlaďka. Pár povzbudivých slov a ihned jsem to zavrhl. Tímto Vlaďce velmi děkuji, že mě uchránila od této potupy.
Po Srbské se vytvořila další parta, která dobře spolupracovala a já si fakt závod i atmosféru okolo užíval. Jaká to byla balada proti mému sólu na Mamutovi. Asi okolo 50 km jsem si myslel, že ve skupině, která jela 250 m před naší, je Pavel. Tak jsem si řekl, že ji dojedu. Následoval sjezd a pro změnu opět levotočivá zatáčka. Přemíra snahy, písek a euforie z dobře rozjetého závodu vyústila ve větší rychlost, něž by bylo záhodno. Asi po třetím smyku jsem věděl, že zatáčku neprojedu. Na asfalt se mi nechtělo a ani svodidla mě nijak nelákala. A tak jsem udělal „kotoulek“ i s kolem do keře. Jako zázrakem jsem to přežil akorát s naraženým ramenem, prsty na ruce a pár škrábanců na noze. Kolo taky žádná újma, tak jsem pokračoval dál. Po chvíli jsem dojel mojí partu (musím uznat, jak kolem mě projížděli, tak každý se ptal jestli dobrý). Bohužel po této zkušenosti moje rychlost ve sjezdech byla brzděna pudem sebezáchovy a já musel ztrátu dohánět jinde.
Možná i proto na mě ještě před Odolovem sedla krize. Narval jsem do sebe gelík, ale i tak jsem jel jak mátoha. A ve stoupání na Odolov jsem udělal chybu, když jsem do sebe ze zoufalství do sebe kopl magnesium – viz. dále. Občerstvení na kopci mě dodalo něco sil a já se chytl další party. Podle barvy dresů jsem se pohyboval zhruba ve stejné společnosti.
Z toho nejhoršího mě čekali Chvalečské serpentiny. Kupodivu jsem při jejich zdolávání i předjížděl. Ne že, by rychlost mého stoupání, byla nějak závratná, ale jelo se mi docela v pohodě. Zpětně si uvědomuji, že jsem si celý výjezd v hlavě přehrával nějakou písničku. Asi už jsem byl dost vygumovaný. Avšak i v serpentinách pode mnou bylo slyšet výkřiky typu: „Pro boha to ještě není konec!“. Mimochodem značení kilometrů do vrchařské prémie občas vyvolávalo myšlenky o řízené sebevraždě.
Těsně před prémií jsem sjel dva lidi a ve sjezdu a následné rovině do Teplic jsme spolupracovali a nabalovali další dojížděné.
A zas to byla pohoda. Ta však skončila pro mě asi 1 km před Teplicemi. Křeč do stehna levé nohy. Projevila se ta chyba před Odolovem, teď by se magnesium hodilo. Tímto se omlouvám někomu kdo jel za mnou, jak mě chytla křeč, tak jsem zařval. Doufám, že se chudák moc nelekl. Naštěstí to na začátku Teplic přešlo, ale najednou se nikomu nechtělo moc střídat a tak jsem tedy jel čelo. Mimochodem cíl v místě startu by mi v té chvíli vyhovoval víc. Ale co, už zbývaly už jen 3 km, jak jinak: do kopce. Asi po půl kilometru se zas ozvala noha. Co však zbývalo, šlapat a tiše závidět těm co už jedou dolů. Po projetím cíle jsem zjisti, že jsem dojel na 146 místě se ztrátou na vítěze asi 1 hodiny a 13 minut. No žádný zázrak.
Při sjezdu dolů jsem si začal uvědomovat naražené rameno, ale ani to nemohlo překonat pocit, že závod mám za sebou a krom jedné krize i dobře odjetý (tedy na mě) a že jsem si ho fakt užil.
Následoval luxus sprchy v „teamovém autobusu“. Přesun do cíle, teď už autem . Oběd a cesta domů.
Závěrem? Skvělé počasí, skvělá organizace závodu i jeho zabezpečení. Za rok se budu těšit zas.
Jo a kdo si nahrává průběh závodu do computerku, tak ať má dost paměti. Ne jako já blbec, když mě asi na 50 kilometru comp zahlásil: končíme, vymalováno!
Od Pavla
Do závodu jsem šel s tím, že chci být od startu co nejvíc vpředu a vydržet tam. Na startu mě sice překvapilo množství závodníků, takže jsem odstartoval dost vzadu, nicméně velkým úsilím jsem se propracoval do nějaké přední skupiny, soudím podle toho, že s námi jela policejní motorka a co chvíli se objevil mechaničák Mavicu. Vysoká Srbská, to byl pěknej záhul, rychlejší část skupiny mi odjela, no ale i tak až pod Odolov jsem si pěkně zazávodil. Na Odolově mi totálně došlo. Na vršku jsem si sice jen vzal nový bidon s vodou, ale i tak skupina byla pryč, takže jsem chvilku jel sám, nohy totálně tvrdý, to moje odpadnutí na Odolově mě psychicky zlomilo, vůbec se mi nechtělo závodit a nedošlo mi, že do konce je jenom 30 km a tudíž když pojedu, tak nemůžu chytit velkou ztrátu na tu skupinu. Pak jsem dojel vysportovaného borce z Viesmannu, který si stěžoval na křeče a dalších pár km pokračovala cykloturistika, akorát že ve dvou. Bylo mi takový vedro, že jsem si sundal i rukavice. Až když přijela menší skupina, tak to zase začalo připomínat závod. Pod Chvalečskými serpentina přijelo zezadu asi pět lidí, mezi nimi Kosťa, který jel dlouhou, a nějaká štíhlounká holčina, což mě psychicky dodělalo tak, že když začali pomaličku odjíždět, vůbec jsem neměl chuť jet s nimi. Bolelo mě koleno a záda, při životě mě držela jen představa, že za kopcem už se jen sjíždí do Teplic. Sám jsem vyjel kopec, sám jsem sjížděl, ale když mě dojela nějaká skupina, zase jsem dostal chuť závodit. Bohužel po pár set metrech jsem ucítil, že přední kolo je nějaké divné, chvíli jsem s tím jel, pak jsem radši zastavil, skupina zmizela v dáli a já zjistil, že přední guma je skoro bez vzduchu. Vyměnit duši nebo to zkusit dojet? Ze sjezdu zbývalo sice ještě pár km, ale zkusil jsem to jen dofouknout a doufal, že si nerozbiju hubu. Opatrně jsem pokračoval. Před Teplicemi mě dojeli nějací dva borci, evidentně měli radost, že někoho dojeli. Zařadil jsem se a řek jsem si, že jim to v posledním kopci ukážu. No jo, jeden mi to ukázal už pod kopcem, když pokračoval na dlouhou, druhému jsem sice v prvních asi 4 zatáčkách ujel asi o 50 m aniž bych se příliš snažil, ale pak jsem ucítil v pravém stehně začínající křeč, takže jsem prakticky zastavil, borec mě předjel a já to pak vyjel vyloženě energeticky úsporně, po předvádění nějakých dramatických scén bolesti divákům v cíli jsem opravdu netoužil. Ale stejně mě dost zamrzelo, když mě asi 200 m před cílem ještě jeden chlap dojel, jednu chvíli jsem sice chtěl být na pásce před ním, ale když jsem viděl, jak mě chce porazit, tak jsem pár metrů před páskou svěsil nohy, borec z Trutnova pak projel cílem s rukama nad hlavou a urval skvělé 103. místo. Přední kolo bylo zase hodně měkké.
Co závěrem? Prvních 70 km paráda, pak jen bída a zmar.
