Aktuality

7. 2. 2020: 25.2.2020 - Zavřeno

Informace pro zákazníky: V úterý 25.2. bude ve V6 zavřeno - školení mechaniků Giant / Liv

8. 12. 2019: Článek Šerlich 2019

Dlouho jsem nic nepsala. Né, že by nebylo co, jen nepřišla ta správná nálada. Dnešní povídání není o závodech, ale o jedné hobby jízdě. To, že kolo mě provází od dětství až do teď, víme. Moje kondice je sice žalostná :), ale mě stačí málo. Kousnu se a jedu. Anebo na to dojedu : ).

Tady u nás v nížinách (Holice) se za kopci jezdí. Velkou tradicí Holických cykloturistů je každoroční jízda Tour de Šerlich. Já osobně jsem už pár ročníků odjela. Bohužel to letos první červnovou sobotu nevyšlo. Od našeho domu a zpět to je rovných 100 km. Celou sezónu mě lezlo na mysl „Do konce roku ten Šerlich dám!“ Jen ty moje tréninky: občas 30kilometrové kolečko. No, nic moc.

Když jsem se zmínila doma, první, kdo vykulil oči byl Vojta a povídá: „Maminko to nedělej, nemáš najeto, zošklivíš si to.“ Lucka: „Né, že bych ti nevěřila, ale to nedáš.“ Asi se úplně nemýlila, ale já už měla jasno. Pojedu! Nakonec to vyšlo na sobotu 23. 11., kdy foukal jeden z těch větších větrů. Přes den kolem 8 stupňů. Start 8:30. Doprovod mě dělal můj drahý choť Jiří. Tomu bych tímto chtěla dodatečně ještě jednou poděkovat. Má totiž víc rozumu : ) a za těch skoro 25 let co jsme spolu, mě zná jak svý boty. Moc dobře věděl, že mě z kraje musí krotit, jinak se tam nedostanu. Jen jsem nevěděla, že o mém bláznivém nápadu pověděl dětem a chlapům z klubu, kteří vytvořili druhou grupu a po hodině nás začali sjíždět. Byli v ní Standa, Zbyněk, Martin, Venda, Kája, Rarášek, Aďa, Pavlík, Lucka a Vojta. Vítr opravdu fučel. Moje odhodlání bylo velké, tak jsme ukrajovali kiláček po kiláčku. Musím se bez mučení přiznat, že jsem byla ráda, že Jirka jede se mnou, že se mám za koho schovat. Podle pokynů Vojty jsem si měla každých 20 km něčeho zobnout. Místo tyčinek, gelů a různých těchhle vychytávek mám raději tatranku a housku se šunkou : ). Pro tentokrát jsem poslechla a do kapsy, kterou vozím na telefon, kapesníčky a podobně důležité věci jsem si nacpala lepivky, tablety, gely a nevím co ještě existuje. Pro sichr jsem si mázla krajíc s máslem a džemem, který jsem si slíbila, po dobití mety dne. Chléb, banán, větrovku a vestu mi vezl můj domestik Jirka.

Tak šlapeme si, šlapeme. Mezi řečí se Jiří pochlubil o stíhací skupině. Podle jeho propočtů, by nás měli dojet pod sjezdovkami v Deštném. Jenže to není jen tak. Abyste rozuměli, jsem strašně soutěživý typ. Jestli nás stihnou předjet dřív, než právě u sjezdovek, tak já jsem skončila. Takže co jsem se dozvěděla tuhle informaci, tak mě nezajímalo, jestli mě bolí nohy, záda, brní ruce …, ale jen kde „vlčáci“ zrovna jsou a jestli nás už nevidí. Pro ty, kdo neví, jak vypadá profil cesty na Šerlich, tak druhá půlka cesty jde stále do kopečka, který se s přibývajícími kilometry zvedá a zvedá. To je fajn pro někoho, kdo jezdí a je hubenej, že je skrz něj vidět. Ale pro člověka, kterej opravdu cyklo postavu zrovna nemá jako třeba já, že? : ) Nervy to byly až na konec lesa.

Jsme v Deštném pod sjezdovkami a naši pronásledovatelé nejsou vidět. Jupí! Stihla jsem to. „To nejlepší, posledních 5 km stoupání, mám pořád před sebou.“ Tenhle kopec znám. Kvůli němu jsem přeci tady. Nebudu říkat, že jsem v pohodě. 2x jsem si na chvilku zastavila. Záda mě bolí jak ďas. Poslední km před vrcholem a první ďábel je tu. Zbyněk kolem mě prolétl jako kdyby jel po rovině. Během chvilky po mě šel Martin. Ani to mě nezastaví a stoupám dál. „Hurá už ji vidím“. Masarykovu chatu na samotném vrchu. Jsem tam! Kluci mně smekli poklonu. Vítr tady fouká vždycky, takže dneska asi trojnásobně. Já se odměňuji chlebem s džemem. Beru vestu, druhé rukavice, suchou čepičku pod helmu, rychlé foto a hurá na sjezd. Začínáme klesat a ejhle, Venda stoupá k cíli. Borec. Sjeli jsme se v Deštném. Tady ještě přiskočil Kája a dozvěděla jsem se, že část druhé skupiny se odpojila kousek za Ličnem, s tím že 50 km v tom větru jim bude stačit. Dojedli jsme, co kdo měl. A hurá domů, ale hlavně zasloužený sjezd bezmála 20 km. To by mi šlo : ). Ten zbytek samozřejmě proti větru. Díky klukům jsem to už tak nějak dojela. S časem 5:05 jsem nad míru spokojená.

Doma po koupeli jsem se cítila fit a spokojená. Myslela jsem totiž, že budu marná i v neděli. To je důkaz, že když chce hlava, tak to jde.

Proč se chlubit takovou normální vyjížďkou? To je právě to. Pro někoho 100 km, žádná míra, pro jiného splnění určité mety. Ještě jednou díky moc všem zúčastněným za obr podporu.

Autor: Vlaďka


Přejít

5. 12. 2019: Článek Krušnoman aneb jak jsem se stal železným dědkem

Nejprve ta důležitější a pro mě jednodušší část. Dědkem jsem se stal zásluhou dcery Lenky, které se letos v měsíci květnu narodil syn Mikuláš. O té méně důležité, ale pro mě dosti namáhavé části bude pojednávat tento článek. Když jsem začal v mládí běhat na lyžích, byla velmi populárním závodem Jizerská 50. Tehdy jsem si však netroufal postavit se na její start v Bedřichově. Jenom jsem si tak říkal, že snad jednou bych mohl dokázat ujet těch padesát kilometrů. Přibližně ve stejnou dobu jsem zaslechl první zprávy o závodě, jehož účastníci si po jeho absolvování v čase do 24 hodin mohli říkat železný muž. Že bych toto mohl dokázat, mne tehdy ani ve snu nenapadlo. Pak jsem se oženil a na mnoho let jsem na oboje zapomněl. Když děti odrostli a já oslavil padesátku, řekl jsem si, že je čas zkusit, jestli těch padesát km na lyžích skutečně ujedu. V té době jsem měl již něco málo natrénováno, a tak po prvním startu následovaly další. Závody se mně tak zalíbily, že jsem si k pětapadesátinám zajel i Vasův běh. V tu dobu mě také napadlo, že bych měl zkusil i toho železného muže. Bohužel pro mě se triatlon za cca 40 let rozvinul tak, že pro téměř neplavce (plavu pouze prsa a to ještě špatně) a mizerného běžce, nebylo možné najít odpovídající závod na klasické trati. Aby na mě museli nejlepší v cíli čekat téměř deset hodin (to v lepším případě), než je vyhlásí jako vítěze, tak to jsem doopravdy nechtěl. Proto jsem si chtěl nejprve vyzkoušel něco méně náročného a tak jsem se vydal před třemi roky na Hamrmana 70.3, což je střední triatlon. Sice jsem byl poslední, ale zároveň o mnoho let nejstarší účastník a přesvědčil jsem se, že i dlouhý triatlon bych mohl zvládnout. Protože jezdím občas cyklistické silniční závody, hledal jsem v loňském roce nějaký náročný závod. Při hledání jsem narazil víceméně omylem na stránky Krušnoman triatlon teamu Litvínov s akcí Extreme Punk. Když jsem si prohlédl trať, tak jsem stránky rychle zavřel s tím, že to není nic pro mě. Plávání ještě o 200 m delší než klasických 3,8 km, na kole sice 180 km, ale ten profil (stoupání 3500m) a běh o 2 km delší, v terénu, s převýšením cca 1000 m a téměř (pro mne) celý v noci. Když jsem pak nakonec vloni absolvoval závod Krušnoton XXL na 250 km a projel některé kopce, které jsou stejné v obou případech, jenom jsem si svůj názor potvrdil. S přicházejícím podzimem jsem si však začal uvědomovat, že bych neměl svůj pokus o zdolání železného muže už moc odkládat. Roky běží a nakonec tahle akce je pro mě jako stvořená. Žádné limity, v přírodě, když se to nepovede, žádná ostuda. Tak jsem začal přes zimu více běhat a využil každé možnosti k plavání. Když jsem se pak začátkem srpna definitivně přihlásil, měl jsem něco natrénováno, ale méně než bych si představoval a o mnoho méně než by bylo potřeba. Hlavně mně chyběla dlouhodobá zátěž, kterou jsem vzhledem k problémům v rodině nemohl vůbec trénovat. Můj “trénink“ trval většinou kolem jedné hodiny, málokdy dvě a výjimečně tři hodiny. Protože se jedná o akci bez podpory pořadatele a každý si zajišťuje všechno sám, plave se v jiném místě než je konec kola, běží se jedno kolo, netroufal jsem si absolvovat trasu bez pomocníka. Najít někoho, kdo tomu obětuje celý víkend není jednoduché. Nakonec jsem se domluvil s bráchou, že mě podpoří. V pátek jsme tedy vyrazili ubytovat do kempu u jezera Barbora, kde se startuje plaváním. Večer byla rozprava v penzionu Stará škola v obci Klíny, kde bude cíl kola i běhu. Na rozpravě si připadám, že sem nepatřím. Na první pohled jsou ostatní účastníci triatlonisté, většinou se dobře znají a panuje veselá a přátelská nálada. Taky jsou všichni o dost mladší (druhý nejstarší je o 14 let mladší). Protože mám trasy z domova nastudované, většinu informací již znám. Zaujme mě nejvíce, že v loňském roce byl poslední v cíli až v neděli v 11 hodin. Tak doufám, že já tam budu dřív. Už delší dobu jsem si odhadoval, jak mně to bude dlouho trvat. U plavání jsem to odhadl na 2,5 hodiny, pokud ty 4 km vůbec uplavu. Nejdelší trasu jsem uplaval kdysi v mládí, byly to asi 3 km. U kola jsem měl představu přesnější, vzhledem k loňskému Krušnotonu jsem čas odhadl na 10 hodin. V depech jsem počítal s čtvrthodinou. Takže bych měl v 19 vybíhat k závěrečné části. Tu jsem si vůbec nedovedl představit. Protože by mně v případě dodržení předchozích časů zbývalo do konce ještě 11 hodin, tak bych to celé mohl dát za těch 24 hodin. V optimistických představách bych mohl nějakou hodinu ubrat. Doufal jsem, že bych mohl běh stihnout kolem 8 hodin. Podobně jako u plavání jsem si ani nemohl být jistý, jestli to vůbec uběhnu, vždyť většinou běhám “jen“ okolo 10 km, někdy do 15, pár půlmaratónů a jeden dokončený maratón. Budu vůbec schopen po mnoha hodinách běžet? No uvidíme. V noci jsem toho moc nenaspal, probudil jsem se již v jednu hodinu po půlnoci a už jsem neusnul, jenom se převaloval a v duchu jsem několikrát absolvoval celou trasu. Kdyby to tak šlo i ve skutečnosti. Vstal jsem ve čtyři hodiny, abych se dostatečně najedl, připravil si věci na kolo a rozcvičil se. K snídani jsem si dal oblíbené ovesné vločky s medem. Za deset minut šest jdu na místo startu, kde jsou již všichni ostatní připraveni. Ještě startovní foto a jdeme na to. Všichni se vrhají do vody a 19 kraulařů bičuje vodu. Za nimi v klidném tempu prapodivným stylem plavu já. Vím, že nesmím tempo přehnat, nebo nedoplavu. Navíc při plavání mohu nahnat pouze několik minut, které nebudou vůbec rozhodující. Plave se úsek 500 m podél pláže Barbory k plotu končícímu ve vodě. Když jsem asi v polovině, vidím, že první již jdou k plotu, kterého se mají dotknout. Kousek přede mnou plavoucí borec přechází také na prsa a jsem jenom několik metrů za nim. Plave s bojkou, což se mně zdá jako výborná věc. Taky si ji pořídím. A už jsem poprvé u plotu a mám za sebou pouze 1/8. Z protější strany už plavou podruhé. Když se vracím do místa startu, tak mně dohánějí první plavci, kteří mají za sebou už polovinu trasy. Obracím se a plavu proti většině startovního pole, která se blíží k metě dvou kilometrů. Za chvíli jsou přede mnou. Druhý kilometr plavu sice pomalu, ale lehce. Na třetím kilometru se trochu začínám bát, aby mě nechytla křeč, a tak plavu raději obloukem blíže ke břehu, i když si to o trochu prodloužím. Většina plavců už je v depu a nasedá na kola. Když začínám poslední kilometr, plaveme už jenom tři, ale mám na zbylé dva velkou ztrátu. Protože nejsem zvyklý na takovou trasu bolí mě nohy i ruce. Po poslední otočce se však dostavuje pocit, že to plavání nakonec dám. Když vylézám na břeh, je mi zima a jsem celý ztuhlý. Je 8:26, takže to jde podle plánu. Převlékám se a současně jím pro změnu bulgur s medem. Nasedám na kolo, je 8:50. Prvních 10 km je po rovině, nikam nespěchám, je potřeba se rozjet. Ve městě Lom začíná mírné stoupání, je to asi 5 km, než se dostanu na odbočku směr Dlouhá louka. Tady začíná nepříjemný kopec, hlavně tím, že je neustále prudší až do svého konce. Z loňska mám na něj nepříjemné vzpomínky, protože jsem zde neustále bojoval se stále se vracející křečí. Tentokrát mám o tři zuby na pastorku více a při zhruba stejné rychlosti mohu jet s menším úsilím a šetřit síly. Před Dlouhou loukou mě předjíždí starší paní na elektrokole. To se jí to šlape, já mám na tachometru 8 až 10 km/hod, tak se není co divit. Kopec má nekonečných 5,5 km a převýšení 442 metrů, a tak si oddechnu, když jsem nahoře. Dále pokračuji směr Nové Město a oddechuji v mírně zvlněném profilu. Za Novým Městem následuje sjezd do Hrobu. Otočka je pod viaduktem a zase nahoru. Dojíždím prvního “soupeře“ a pokračuji do Mikulova, kde mám první sraz s bráchou. Tady doplňuji zásoby vody a jídla. Tohle stoupání je trochu příjemnější než předchozí, na křižovatku směr Cínovec má stejnou délku, ale převýšení “jenom“ 398 m. Za křižovatkou stoupání pokračuje cca 1 km se stoupáním 45 m a dál až do nejvyššího bodu 883 m. n. m. A už přijíždím do Cínovce. Nyní se sjíždí po hlavní silnici do Dubí. Krásný sjezd po perfektní silnici. Jak jsem nepřítelem dálnic, tak teď jsem rád, že všichni jedou po D8. Provoz je na takovouto silnici minimální. Před otočkou na kruhovém objezdu v Dubí míjím další spolubojovníky, kteří už jedou nahoru. Stoupání z Dubí zpět do Cínovce je sice nejdelší (8,4 km), ale s celkem příjemným převýšením 502 m. Jedinou nevýhodou je, že začíná dost svítit sluníčko a je mi teplo. Na kruhovém objezdu mám další sraz bráchou. Za Cínovcem trasa pokračuje zvlněným profilem víceméně z kopce až do Fojtovic. Odtud do mírného kopečku ke Komáří hůrce a již následuje nepříjemný sjezd do Krupky, je to nejprudší kopec na trase (na 5,2 km převýšení 475 m). Po otočce vzpomínám na loňský rok, kdy mě v těchto místech dojeli a jen se kolem mě mihli první ze střední trasy Krušnotona. V průběhu stoupání si pak připomenu, že mě těsně před vrcholem chytla první křeč, s níž jsem pak bojoval téměř až do konce závodu. To se mi letos nesmí stát, to by byl konec. Naštěstí těch několik zubů na pastorku je znát a já jedu stále s malou rezervou. Oddechnu si, když se přede mnou objevil kostel pod Komáří hůrkou a já mohu bez problémů pokračovat dál. Ve Fojtovicích se opět potkávám s bráchou. Pomyslím si, že čtyři nejhorší kopce mám za sebou, ale to netuším, co na nás organizátoři ještě přichystali. Do Adolfova jedu téměř po rovině. Zde odbočujeme do Zadní Telnice. Pod sjezdovkami je otočka a vracíme se zpět, stoupáme kratším kopcem 2,9 km se stoupáním 174 m, tak to jde. Z Adolfova jedeme po již jednou projeté trase až do Nového Města a dál směrem k přehradě Fláje. Po cestě jedou proti mně dva “závodníci“, takže nejsem zdaleka poslední. Na parkovišti u přehrady máme s bráchou domluvenou poslední občerstvovačku. Fasuju poslední jídlo i pití a jedu z kopce pod přehradu. Před Českým Jiřetínem se obracíme směr Klíny stále do mírného kopce. Před obcí odbočujeme vpravo směr Nová Ves pro změnu stále z mírného kopce. Na kraji Nové Vsi vyhlížím otočku, ale není tady a silnice zase stoupá. Zdá se mi, že kopec nemá konce a čas utíká. Taky už začínám cítit nohy, přestože se stále snažím jet s mírnou rezervou. Je to nahoru jenom 108 metrů na dvou kilometrech, když konečně přijíždím k památníku obětem prusko-rakouské bitvy u Hradce Králové, tak se mohu se konečně otočit a jet zpět. Po sjezdu následuje dlouhý táhlý kopec dlouhý 9 km s převýšením přes 200 m přerušený jenom jedním krátkým sjezdem. Konečně přijíždím zpět do Klínů a čeká mě poslední sjezd, který jsem loni jel 2x při Krušnotonu. Výborná a většinou celkem přehledná silnice mně dovoluje si naposledy trochu odpočinout. Bohužel to trvá jenom krátce a přijíždím ke kruhovému objezdu na kraji Litvínova a začíná stoupání na poslední kopec. Na 6,5 km budu stoupat 415 metrů. Opět se snažím jet lehce a šetřit síly. Konečně přijíždím k penzionu Stará škola, kde končí kolo a začíná maratón. Je 18:50, na kole jsem strávil tedy přesně 10 hodin čistého času. Cítím se celkem dobře, nejsem ani moc vyčerpaný, ale to nejhorší mě teprve čeká. Brácha je už připravený na další etapu. Nakládáme kolo do auta, převlékám se, je stále docela teplo, odhaduji, že kolem 20°C. Průběžně se snažím něco pozřít, ale už to moc nejde. Polykám MANU, ale moc mně to nechutná. Na nic jiného nemám chuť, to není dobré znamení. V 19:05 se vydávám na poslední část. Zatím šlo vše podle plánu. Jak to bude dál, to se uvidí za chvíli. Začátek běhu je do kopce a tady se dopouštím první chyby. Snažím se stále běžet, i když to jde ztuha. V dáli před sebou vidím dvě postavy. Zřejmě jeden spolubojovník s doprovodem. Protože kolem deváté bude tma, snažím se uběhnou do té doby co nejvíce. Po prvním kopci je trasa víceméně po rovině, jediným problémem je orientace na křižovatkách, kde musíme většinou ověřovat správný směr. Na mapě to vždy vypadá jednoduše, ale v začínajícím šeru a v neznámém prostředí, to už tak jasné není. Tím ztrácím trochu času, ale na druhou stranu si mohu oddechnout. Na devátém kilometru trasa opět znatelně stoupá, tak měním běh na rychlou chůzi. Dál pokračuju během až na silnici. Tady se má běžet po cestě podle silnice, ale v soumraku ji nevidíme, a tak pokračuji po silnici až k odbočce k zámku Lichenwald (876 m.n.m.). Mám za sebou cca 11km, už je téměř tma a je kolem deváté hodiny. Jde to pomaleji než jsem si přál i doufal. Asfaltová cesta navíc vede vzhůru až k zámku. Začínám toho mít dost a tak opět přecházím do rychlé chůze. Doufám, že si odpočinu a dále budu moci běžet. Za zámkem je už úplná tma. Navíc se mění povrch cesty, na které je spousta kamenů, místy i značně velkých. To je pro mě zhýčkaného hladkými cestami holických lesů nepříjemné překvapení. Bohužel na další cestě cca 4,5 km až do Českého Jiřetína se tento charakter nemění a vzhledem k neustálému klesání se ani nepokouším běžet. To by byl konec pro moje nohy. Před obcí míjíme dva borce, které jsme občas viděli v dáli před sebou. Už toho mají viditelně dost, ostatně stejně jako já. Na kraji vesnice svítí do tmy na kraji cesty hospoda. Odolávám pokušení zastavit a pokračujeme dál až na křižovatku, po které následuje, jak jinak, opět stoupání o cca 160 m na následujících dvou kilometrech. V očekávání křižovatky za posledním vlekem špatně odbočujeme a musíme se kousek vracet. Na cestě je opět poměrně hrubé kamení, tma jak v pytli, začínají mě dost intenzivně bolet záda a vůbec nemám chuť cokoliv pozřít. Po celou dosavadní trasu běhu jsem polykal pouze rozpuštěnou MANU. Mám sebou i gely a tyčky, ale vůbec na ně nemám chuť. Občas se napiju Magnézie. Konečně cesta vede po vrstevnici. Vůbec nemám chuť dát se do běhu a začínám vážně uvažovat o ukončení. Kupodivu mě ani nebolí levá noha, čehož jsem se nejvíce obával, ale prostě a jednoduše nemůžu. Zhruba po dvou kilometrech se dostaneme na silnici vedoucí kolem přehrady Fláje a brácha by mohl dojet pro auto, probíhá mně hlavou. Budu tam asi na 20. km a dalších 25 km před sebou, děsná představa. Nejprve si tu myšlenku nechávám pro sebe, ale po příchodu na silnici si lehám na zem a říkám bráchovi, že si to musím rozmyslet, co dál. Ten mě podporuje a říká: „Ty jsi po kole vůbec neodpočíval, všichni před tebou si na čtvrt hodiny lehli. Navíc máš celkem dobrý čas (s tím v duchu nesouhlasím). Zkus se někde natáhnout a pokračovat.“ Jedenáct hodin je už pryč. Po několika minutách přemýšlení, kdy mně hlavou proběhlo vše, co jsem v přípravě udělal a taky to, že to je zřejmě jedna z posledních možností takovou dávku absolvovat, se rozhoduji, zkusím pokračovat. Vzpomenu si taky na Zátopkovo heslo: „Když nemůžeš, přidej.“ Nebudu běžet, ale zkusím indiánský běh. Cesta dalších 7 km povede po pobřeží přehrady a je tedy téměř po rovině. Trochu jsem se vzpamatoval, po silnici se přece jenom běží lépe. Po dvou kilometrech odbočujeme ze silnice na cestu a za chvíli je před námi přístřešek s lavicemi. Jsem v polovině trasy a je to vhodná chvíle pro odpočinek. Lehám si na lavici a skoro okamžitě usínám. Tak to asi nebude tak hrozné, kdybych byl na konci se silami, tak bych určitě neusnul. Budím se asi po čtvrt hodině a pokračuju dál. Na 27. km se cesta mění na silnici a mírně ale trvale stoupá až na Dlouhou Louku. Přecházím opět do rychlé chůze, neboť závěr trasy bude náročný, a tak šetřím síly. Na křižovatce se silnicí na Moldavu je obrovská hromada čerstvých pilin. Slastně do nich na pár okamžiků uléhám. To je teda vůně. Konečně se dostáváme na Dlouhou Louku. Vůbec to tady nepoznávám, i když jsem tudy dopoledne, vlastně už včera, projel na kole. Na křižovatce v Dlouhé Louce chvíli hledáme správný směr. Dál pokračuju po silnici téměř po rovině. Když na 33. kilometru vidím přístřešek, opět se na několik minut natáhnu. Dál se pokračuje po cestě a po pár stovkách metrů nás trasa vede pod vrchol Loučné, nejvyšší hory této části Krušných hor. Jsme na nejvyšším bodě „běhu“ 966 m.n.m. Teď nás čeká dlouhý sestup až na 524 m.n.m. To by se mohlo zdát jako odpočinek, ale opak je pravdou. Z Loučné je nejprve spád celkem mírný a cesta zřejmě málo používaná. Můj pohyb je něco mezi chůzí a během, snažím se být opatrný, abych špatně nešlápl. Ani moc nevidím, běžím nebo jdu celou cestu bez čelovky (nejsem na ni moc zvyklý a vidím potmě i bez ní dost dobře) a brácha mně svítí svítilnou na kole. Zatím to šlo, tady by se sice čelovka hodila a mám ji sebou v brašně na kole, ale jsem líný ji vytahovat. Spád se začíná zvětšovat a brácha jedoucí na kole (pěšky by vzhledem k jeho problémům s koleny jít nemohl) má problém to ubrzdit. Lépe řečeno chytá ho křeč do ruky z dlouhého brzdění. Jsem trochu vepředu a konečně se dostávám na cestu, která povede mírně z kopce. Hodiny ukazují půl čtvrté, no nic moc, ale snad bych to mohl do těch 24 hodin stihnout. Vrací se mně trochu síla a můžu znovu běžet. Sice mám pochyby, jestli je můj běh rychlejší než chůze, ale brácha tvrdí, že určitě. To mě potěšilo, a tak jsem přeběhl odbočku, která měla vést vpravo téměř po vrstevnici pod sjezdovky a na závěrečné stoupání. Taky brácha jedoucí za mnou si ji nevšiml. Když jsem konečně uviděl cestu, která vedla zdánlivě správným směrem, byli jsme už na turistické značce. To je určitě špatně, pomyslel jsem si a začali se dohadovat, jak dál. Já bez brýlí na jeho mobilu s navigací bohužel nic nevidím, mám v hlavě plánek trasy, na kterém ale žádnou značku nevidím. Podle bráchy musíme po značce, abychom se dostali pod sjezdovky. Věřím mu a pouštím se dál po značce, on vede kolo a jde za mnou. Po pár metrech se cesta stáčí dolů. Kopec je poměrně prudký a cesta je s kolem jen obtížně schůdná. To bude s jeho koleny špatné, myslím si v duchu. Zatím se o kolo opírá a jde to. Za chvíli se ale spád zvětšuje a tak si kolo beru já a jen stěží ho vedu dolů. Konečně jsem se dostal k potoku, za kterým je nějaká cesta. Jsme u rozcestníku Šumný důl. Směry na rozcestníku mně ale nic neříkají a tak dávám na bratra, který mě posílá vpravo a po pár stech metrech do prudkého kopce vlevo. Kopec je tak prudký, že se s kolem nedá vyjít. Sundávám si triko a jeden rukáv uvazuju za krk kola a za druhý rukáv pomáhám bráchovi kolo táhnout. Jde to pomalu, ale jenom tak můžeme pokračovat. Čas utíká a loučím se s představou, že bych to přece jen za těch čtyřiadvacet hodin mohl stihnout. Občas se vyměníme a taky se musíme zastavit a vydechnout. Cesta asi není příliš používaná a tak musíme často odhadovat správný směr (ani později nad mapou jsem nezjistil, kudy jsme to přesně šli). Začíná svítat a konečně jsme na kraji lesa u nějakých chat. Cesta je konečně zase schůdná, do kopce to bráchovi moc nejde a tak vedu kolo já. Konečně vidím před sebou asfaltku, která vede ke Staré škole. Nechávám bráchu na sjezdovce a snažím se jít s kolem co nejrychleji do cíle. Mohl bych na něm asi i jet, ale do by nebylo fér. Konečně jsem u penzionu a ztěžka usedám na lavici. Nevím kolik je hodin a tak se sotva zvednu a jdu se podívat na mobil. K mému překvapení ještě není šest hodin, ale 5:39. Tak jsem to přece jen stihl. Za chvíli přichází bratr a gratuluje mi k titulu ŽELEZNÝ DĚDEK. PS: Doma nad mapou hledám rozdíl v plánované trase a trase, kterou jsem absolvoval. Co se týče délky, tak ta moje mohla být o necelé 2 km kratší. Za to však určitě náročnější, protože měla o padesát výškových metrů více klesání i stoupání a podstatně horší terén. Taky se koukám na výsledky – z 20 účastníků jsem sice poslední, ale celkem 5 kolegů trasu nedokončilo. A na závěr ještě rekapitulace stravy a pití v průběhu akce: snídaně – ¼ kg ovesných vloček s polévkovou lžící medu a litr čaje, po plavání – to samé, jenom místo vloček bulgur, v průběhu kola – dvě housky se sýrem, jeden makový závin, dvě energetické tyčky Voltage bar a cca 5 litrů magnézie, běh – cca půl litru MANY a cca 4 litry Magnézie. Když se pak v pondělí ráno postavím na váhu ukáže rovných 70 kg místo obvyklých 75.
Přejít

26. 9. 2019: Článek: Sudety 2019 – po letech sucha opět pořádné bláto

Letošní počasí bylo pamětníky přirovnáváno k ročníku 2001, který patří k dosud nejtěžším v 25ti leté historii. A my byli u toho!
Přejít

21. 7. 2019: Článek: Holická stovka 2019

Časovka družstev na 100 km
Přejít

25. 6. 2019: Né! To nemyslíš vážně!

Šok! Okamžité vyloučení z týmu nebo zápis do historie našeho klubu? Možná jde jen o první nesmělé krůčky, které v budoucnu budou úsměvné, protože závodit na elektrokole bude za pár let naprosto běžné...
Přejít

16. 6. 2019: Článek KPŽ Karlovy Vary

Chtěl jsem poslat pár slov Standovi na FB, jak bylo ve Varech a trochu jsem se rozepsal...
Přejít

22. 5. 2019: Video na tento týden

Krásný návod Danny Macaskilla, co dělat, když dostanete dítě na hlídání, ale vy byste raději prohnali svůj bike.
Přejít

27. 3. 2019: Článek Krušnoton 2019

Test. Kdo si chce sáhnout na dno svých sil, ať se zúčastní tohoto závodu.

Pro rok 2019 navíc pořadatelé připravili novinku trasu XXXL – 300 km, převýšení 6000 m.

Toto jsem zažil já v minulém roce.


Přejít

26. 3. 2019: Dům Lance Armstronga

Jak dnes bydlí Lance? Video procházka po jeho domě.
Přejít

28. 2. 2019: Za hranice všedních dní

Zvýhodněné startovné na 22. SALZKAMMERGUT TROPHY, který se pojede 13. ČERVENCE...
Přejít

18. 2. 2019: Kruhové šlapání

V současném tréninkovém období je prostor se zaměřit na správnou techniku šlapání, čímž můžeme ušetřit drahocenou energii. Jednoduchý návod jak na to si přečtěte níže.
Přejít
Cyklistický klub Bike Freaks
1992-2020